Everything isn't good.. [Pozastaveno]

•4•

Probudí mě paprsky slucne,miřící mi přímo do obličeje. S úsměvem se jdu osprchovat a pak nasnídat.

"Dobré ráno Margaret." pozdravím s úsměvem naši hospodyni.

"Dobré ráno,slečno. Máte dnes příjemně veselou náladu." usměje se nazpět a podá mi zeleninovej salát s kuřecím masem a balkánským sýrem.

"Díky Margaret." usměji se na ni. Vychutnávám si každé sousto této zdravé mňamky. Dojím a použité nádobí uklidím do myčky. "Nechcete pomoci,Margaret?"

Margaret s úsměvem přikývne. Pustíme se do přípravy zapečených brambor se smetanou a kuřecím masem.

"Jess,kolikrát ti mám říkat,že nemáš pomáhat služebným?!" zavrčí rozespale Mark,jakmile příjde.

"Zbytečně plýtváš slovama." usměji se. Nevnímám jeho tázavej výraz. Nenechám si zkazit den. Pípne mi sms.

Kev: Ahojky sluníčko,jakpak jsi se vyspiňulkala? :3

Jess: Kdo jsi, a co jsi udělal s mou mrkví? -_-

Kev: No promiň... Mám jen veselou náladu ;3 Mimochodem,večer odjíždím na jednu velkou akci :3 vrátím se až za dva týdny :(

Jess: Mrkvoušku budeš mi tu chybět :'( Jsi mě nakazil :D Celej den seru ostatní svým úsměvem 3:)

Kev: Máš ďábelskej den zlato :D to se nedělá sestřičko :*

Jess: Hej! Nekaž mi náladu! -.-

Kev: Dobře kočko :* zlato,musím jet,ozvu se až dojedu na místo :* zatím buď hodná zlatíčko.

Ušklíbnu se a značně pokleslou náladou schovám mobil do kapsy tepláků. Vyndám plechy na prkýnka na lince. Nandám s pomocí Margaret všem na talíře a zavolám je na oběd.

Po obědu jdu do posilovny a pak máme naléhavou vyjížďku.

"Mě z toho normálně šibne. To nám to nemohli oznámit dřív?!" vyšiluje nějakej novej týpek. Nevím jak se jmenuje,ale už mi leze na nervy.

"Hej klid mladej,na to si časem zvykneš." ušklíbne se na něj Radek,jeden ze starších co tu jsou.

"Na to si nezvykne nikdy. On ne." podotkne Mik.

"Prostě drž hubu a krok. Některým lidem tu svýma poznámkama lezeš na nervy a to pak špatně dopadá."

"Jako kdyby jsi neměl chuť mu jednu vrazit." odseknu. Podívám se na displej mobilu. Nic,žádná zpráva. Mám strach,že se mu něco stalo.

"Hej,Jess vnímáš?" podívám se na Jaye. Ten si přesedne ke mně. "Děje se něco?" zeptá se tiše.

"Starej se o sebe!" odseknu znovu a stočím pohled zpět k oknu. Ubíhající krajina mě přenáší do světa vzpomínek. Do světa,kde můžu být sama sebou.

Zastavujeme a to mě vytrhává z myšlenek. Čísi křik jde slyšet už z dálky. Trhá to uši.

"Ustřelím mu koule." zavrčí Mik. Nesnáší násilí na nevinejch lidech. Jdeme do bývalé fabriky. Všude kolem je spousta krve. Otřepu se.

"Někdo si tu udělal provizorní mučírnu." podotkne Jay.

"Zmrdi zasraní." vypustím z úst nadávku. Pár lidí se na mě zdiveně koukne.

"Zvyknete si." poplácá je po ramenách Jay. Má pravdu,často si při podobnejch pracích takhle ulevím.

"Slyšíte to?" zašeptá Mik. Přikývnu. Ticho. Hrobový ticho,který nevěstí nic dobrýho. Pomalu se pohybujeme kolem zdí směrem ke schodům. Snažíme se úspěšne nenadělat příliš rámusu. Jsme už skoro nahoře,když hrobové ticho protne bubínky trhající výkřik plný bolesti.

"Panebože!" vyhrknu.

"Co se děje?" zeptá se šeptem Mik.

"Slyšíš ten hlas? Někde jsem ho slyšela." zamumlám. Nemůžu si vzpomenout. Je to jako kdyby mi mozek bránil vzpomenout si. "Rychle nahoru!" zavelím.

Během minuty se vyšplháme nahoru. A pak to začne. Rozdělíme se. Během chvíle lítaj kulky všede možně.

"Co ti zde dělaj?! Maj bejt odjetí kurva!" zařvu na Jaye vedle sebe.

"Jak sakra víš,že maj bejt odjetí?!" žařve nazpět.

"Informátor." ušklíbnu se. Vykouknu zpoza zdi a sejmu jednoho do nohy. Ustupujou,někteří dokonce skáčou okny ven.

Přerušíme přepadení,aby jsme si mohli prohlédnout napáchané škody. Po zemi teče spousta krve,místama jsou jí celé kaluže,ve kterých čvachtají podrážky bot.

Procházím to tu metr po metru,anižbych věděla, co vlastně hledám.

„Sakra!“ zanadávám si,když vrazím do sloupu. Vytáhnu si svůj mobil,abych si jím mohla posvítit. O kousek dál se na zemi ve světle zablýskne náramek.

"Keve.." zašeptám,když si ho prohlídnu. Ocelovej řetěz,kterej má ve vnitřku ok různý písmena,teď však nejdou vidět,neboť je na něm zaschlá i čerstvá krev. Povzdechnu si a náranek strčím do kapsy.

„Jdeme,tady už nic nenajdem." zahulákám na ostatní za chůze. Cesta zpátky probíhá v naprosté tichosti,každý je myšlenkami někde, a tak je zbytečné mluvit, když vás nikdo nevnímá.

Aloha! Po mega dlhé době další part :) pardom všem :) nebudu to zbytečně okecávat,prostě,pěknej den ;)