Čekám tě v jídelně

1. Den první - Nenasytní domorodci

Měl to být krátký letní příběh, který bych zařadila jen jako povídku do už existujících knih, ale tak nějak to nevyšlo a je z toho  samostatná krátká kniha. 😀 Těším se na vaše ohlasy. 🥰

Prohlášení autorky: postavy, místa i události v tomto příběhu jsou výplodem mé fantazie a jediné, co je trošku inspirované realitou, je ubytovací zařízení, na které vzpomínám matně ze svého dětství kdesi ve slovenských horách. 😁

Upozornění: Tento příběh se dotýká témat hledání identity a sexuality a lehce také transgender problematiky. Byl sepsán jako "gayfluff" pro všechny ztracené duše, které potřebují trochu pohlazení. 

❤️🏳️‍🌈😊

°°°°°

Zhasl jsem světlo v poslední chatce a s čistým svědomím jsem mohl říct, že jsem děti zkontroloval. Bylo deset večer a studený vítr z hor se mi prodíral přes tričko až na kůži. Měl jsem hlad a potřeboval jsem se konečně vyspat. Dnešní úvodní hra v lese byla náročná a čekal jsem, že aspoň dvě z dětí přijdou s úpalem. Naštěstí je čepice chránily dostatečně a moje rozkazování, aby dostatečně pili, nejspíše taky pomohlo. Klíšťata jsme měli jen tři a jedno z toho bylo u vedoucího na loktu.

Vydechl jsem a otřel jsem si čelo. Měl bych se jít osprchovat a spát, ale moje mysl pořád myslela na jídlo. Zaklepal jsem na chatku Standy, který měl dneska večer dozor a oznámil jsem mu, že všechny děti dostaly léky a zatím je klid. S úsměvem a plechovkou piva mě poslal spát. Standa byl jeden z nejmilejších vedoucích, kteří na tomhle táboře byli a byl jsem rád, že jsem většinu prvního dne mohl trávit s ním a jeho oddílem.

Po blátivé cestičce za poslední řadou chatek jsem se vydal k hlavní budově. Hodlal jsem přesvědčit paní z bufetu, aby mi prodala aspoň lízátko, protože večeře stála za nic a moje bezlepkové rohlíky došly. Ivo, hlavní vedoucí, mi slíbil, že je ráno doveze, ale moc nadějí jsem tomu nedával. Zapomněl na mě už dvakrát.

Otevřel jsem dveře, které mohl používat jen personál a automatický senzor rozblikal starou žárovku v chodbě ke schodišti. Zápach vlhkosti a plísně nebyl příjemný, ale hned ráno to přebije puch z jídla, které se tu vaří v mamutím množství. Vyběhl jsem shody a zkusil otevřít dveře do potemnělé jídelny. Byla prázdná a nikdo nezamykal, což bylo možná dobře. Kuchyňský pultík pro výdej jídel byl zavřený stahovacími roletami a jediné, co jsem mohl zaznamenat, byl silný zápach z prostředku na umývání podlah. Zašel jsem za roh a zjistil, že bufet je taky zavřený a visací zámek na dveřích vypovídal o tom, že majitelka měla oprávněné obavy.

Kručení v břiše se ozvalo prázdnou jídelnou a já jsem se otočil k odchodu. Znovu jsem sešel k zadnímu vchodu a když jsem otevřel dveře, našel jsem kluka, jak se opírá o zeď a kouří. Nijak ho moje přítomnost nepřekvapila, zato já jsem netušil, co si počít.

„Co tady děláš?" vyjekl jsem se snahou o autoritativní tón.

„Kouřím," odpověděl prostě a znovu si potáhnul. „Co tady děláš ty?"

„Kdes to vzal?" ukázal jsem na cigaretu a jeho obočí vyletělo nahoru. Měl světlé vlasy a velmi drobnou postavu. Hubená ramena mu překrývalo bíle tričko a na nohou měl pantofle.

„V obchodě?" řekl podrážděně a mně až v tuhle chvíli došlo, že to nejspíše není jeden z mých svěřenců.

„Kolik ti je?" zeptal jsem se konečně pro ujištění a jeho pusa se začínala kroutit do pobaveného úsměvu.