Čekám tě v jídelně

12. Den osmý - Melouny

 Vešel jsem do koridoru a viděl, že má dveře pootevřené, ťuknul jsem a vešel jsem dovnitř. Seděl na posteli s knihou v klíně a mračil se.

„Ahoj?" řekl jsem tiše a on zvedl oči a usmál se.

„To ráno bylo vostrý," vydechl pobaveně, vstal z postele a objal mě.

„To mi povídej, už to asi vědí všichni."

„To je dost v háji," usmál se a vlepil mi pusu. „Když se to roznese k rodičům, budeme oba v prdeli..."

„Jo," uznal jsem a odtáhl jsem se od něj. Měl na sobě další šaty a já jsem se nemohl rozhodnout, co se svými pocity. Všiml si mého výrazu a znervózněl.

„Tenhle výraz se mi nelíbí," zašeptal a já jsem od červených letních šatů s volnou sukní zvedl pohled k jeho tváři.

„Nemůžu se rozhodnout, jestli mě to vzrušuje, nebo je to roztomilé."

„Co?"

„Otoč se, jakože... rozevlaj tu sukni," rozkázal jsem a on se zamračil, ale udělal to. Vypadal tak spokojeně, že jsem se musel usmívat.

„Už ses rozhodnul?"

„Ne. Ale vím jistě, že tohle je tvoje barva, i když ten předchozí střih byl víc sexy a..."

„Pořád nic nenamítáš?" zeptal se nejistě a já jsem se zhluboka nadechnul. Chytil jsem jeho tvář do dlaní a on čekal na odpověď.

„Je fakt trapný, jak často ti chválím vzhled, takže jsem s tím chtěl přestat, ale nutíš mě k opaku. Vypadáš skvěle," řekl jsem tiše a políbil jsem ho na čelo, z čeho trochu zamrznul. „A vážně mi nevadí, že nosíš šaty a dámský boty a vlastně cokoliv..."

„A nestyděl by ses za mě i venku?"

Povytáhl jsem obočí. „Ne?"

„Seš si jistý?"

„Když půjdeš v tomhle, chtělo by to klobouk abys to doladil a jestli si někdy vezmeš ty černé, tak tě nikam nepustím, protože je z tebe strhnu."

Zasmál se a viděl jsem, že se trochu uklidnil.

„Vážně máš strach z rovna z tohohle?"

„Pochopitelně?" namítnul, „všichni utečou, když na tohle přijde a všichni mě přesvědčují, že jsem určitě transka, a dokonce i Filip mě přesvědčoval, že ti o tomhle nemám ani říkat, protože určitě vezmeš nohy na ramena."

„No," protáhnul jsem a pohladil jsem ho ve vlasech, „o ničem tě přesvědčovat nehodlám a nohy na ramena vezmu rád, ale ty tvoje."

„Do prdele, Libore," rozesmál se zaklonil hlavu, „to byla ta nejhorší a zároveň nejlepší balící hláška na světě."

„Přísahám, že už to nikdy neřeknu!"

„Prosím, neříkej, je to strašný," smál se a objal mě. Omotal jsem ruce okolo jeho ramen a přimáčkl ho k sobě.

Seděli jsme u něj na posteli a on byl opřený v mé náručí. Neměl jsem moc času do konce odpoledního klidu, a i on brzo bude muset jít, aby začal chystat tu speciální večeři.

„Můžu se tě na něco zeptat?" řekl po chvíli ticha a já jsem zabořil obličej do jeho vlasů a kývnul. „Kam se řadíš ty?"

„Jako v čem?"

„V orientaci?"

„Eh gay?" protáhl jsem a on se odtáhnul a díval se na mě.

„Určitě?"