Čekám tě v jídelně

18. Den osmnáctý - Shledání

 Nemohl jsem se dočkat. Autobus se dokodrcal na parkoviště a já jsem kašlal na všechny možné nepsané zákony. Vymanil jsem se z davu dětí a viděl jsem ho okamžitě. Stál před hlavní budovou v uniformě opřený o zábradlí. Usmíval se na mě a viděl jsem, že se ostříhal. Měl úplně jiný účes, ale i tak vypadal neodolatelně.

Došel jsem k němu tak rychle, že jsem už skoro běžel a on mi skočil kolem krku. To, že jsem slyšel Sofiinu poznámku ať si to necháme na večer, jsem ignoroval. Všichni o nás věděli. Potýkal jsem se s pár stížnostmi od dotčených rodičů, kteří nechtěli úchyláka jako zdravotníka a Ivo musel všem vysvětlovat, že to opravdu není důvod na vrácení peněz. Přišly stížnosti mailem, přímo na FB stránku organizace, pár jich došlo Ivovi poštou a ti nejšílenější mi poslali výhrůžné zprávy na Messenger i Instagram. Nikdo si s tím příliš nevěděl rady, dokud nezakročila přímo Kristiánova babička, která celý komplex vlastnila. Na svoje sociální sítě vyvěsila, že svého vnuka bude vždy podporovat ve všem a že je jedna z těch, kteří bojují za rovnoprávnost pro všechny. Reakce na to byla bouřlivá. Jeden z hotelů si na Bookingu uvedl, že je LGBT+ friendly, což způsobilo dokonce termín na lesbickou svatbu. Její mail byl zahlcen nenávistnými zprávami. A Kristián se objevil na obálce jakéhosi časopisu. Vnuk nejbohatší ženy Česka vaří pro dětské tábory a je to gay. Ten časopis jsem měl vystavený v pokoji a máma, když ho viděla, málem upustila svou spodní čelist. Kristián v květovaných letních šatech a zelených lodičkách byl na titulní straně vedle své babičky, která měla všude seriózní výraz. Měl červené nehty, a bůhví proč pohoršující strniště.

Jeho Instagram vybuchnul, a kromě nenávisti dostal hromadu lásky. Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Teď jsem chodil s tímhle významným klukem, který se nevzdával své letní brigády a trval na tom, že on si svůj život postaví sám. Rozhovor v časopise mu moc prostoru nedal a pořád byla hvězdou paní Lakrová se svým hotelovým impériem.

„Konečně," řekl jsem teď, když jsem ho měl v náručí a on se tiše smál.

„Bylo ti smutno?"

„Když jsem viděl, co se děje, měl jsem chuť sem dojet, ale bylo mi to zakázáno."

„Hrozný," řekl a popadl mou tvář do rukou, aby mi dal letmou pusu. Zákaz líbání stále pokračoval. „Mám pro tebe překvapení," dodal a konečně mě pustil.

„Jaké?"

„Počkej na nástup."

°°°°°

Musel jsem ho pustit a nechat ho napospas dětem, které ho poznaly. Setkali jsme se u večeře, kde nám vydal speciální jídlo a na tomhle turnus bylo překvapivě jen jedno bezlepkové dítě, za to tři s těžkými alergiemi a jeden s Crohnovou chorobou. Vypadal spokojeně a já jsem se nemohl zvyknout na to, že jsem byl zase bez mobilu. Když jsem byl doma, psali jsme si neustále. Dokonce jsme si každý večer volali a někdy jsem si říkal, že jsem se pomátnul.

„Libore?" oslovila mě Sofie a prohrábla svou porci vařených fazolí.

„Chceš donést to naše?" usmál jsem se na ni a Radim vedle ní si uzmul její talíř a přelil si řídké fazole ke svojí porci. Na to se příšerně zašklebila a já s ní.

Večerní nástup byl hned po večeři a hlavní vedoucí tohohle turnus byla překvapivě Ivova manželka, která se svými kily sotva dýchala po výšlapu do kopce. Dala dětem instrukce a řekla plán na další dny, upozornila na zákazy a pohrozila neodpustitelnými přestupky.

Pak představila Sofii jako svou dcera, ta nad tím protočila očima a zbytek vedoucích se smál.

„A poslední novinka tohoto roku je, že rušíme zákaz líbání."

Dav ztichl. Já jsem se rozhlížel.

„Dělám si srandu," řekla hlavní šéfová a protočila očima, u čehož jsem pochopil, po kom to Sofie zdědila. „Novinkou roku je, že máte v jídelně umístěnou schránku, kam můžete posílat nápady na nová jídla, která byste chtěli vyzkoušet a kuchyně se vám pokusí vyhovět. Taky prý uvítají kritiku i pochvaly a paní z bufetu má celé oddělení speciálních potravin, pro všechny speciály. Tak to bychom měli," spráskla rukama a já jsem se nestačil divit.

Otočil jsem se k Sofii, která se spokojeně usmívala a mrkla na mě. Šel jsem z nástupu rovnou do jídelny, protože hlavní zdravotnice Lucka mě hned první večer nepotřebovala. Vyběhl jsem schody a vešel do koridoru. Zaklepal jsem na dveře a on otevřel už převlečený v něčem, co jsem identifikoval jako overal se špagetovými ramínky.

„Jak se ti líbí inovace?"

„Ta schránka?" vyhrkl jsem udýchaně a on kývnul. „Pro mě se nic nemění."

„To ne," zasmál se, „ale je to revoluce v jídelnách a fakt dlouho mi trvalo přesvědčit správce, aby to dovolil."

„Jsem na tebe pyšný," řekl jsem pobaveně.

„No ale mám překvapení i pro tebe."

„Pod tímhle oblečkem?"

„Čuně," zašklebil se, ale dal mi pusu. „Ne. I když, to potom taky, ale přestal jsem kouřit."

„Co?" vydechl jsem překvapeně.

„Dali jsem si s Filipem výzvu a už tři dny jsem se toho ani nedotknul a vím, že jsi mi dával přednášku a... počkej!" zvedl prst a já jsem se na něj pobaveně díval, „šel jsem si zaběhat! Jsi na mě pyšný teď, pane zdravotníku Libore?"

„Ježiši," zasmál jsem se a on mě plácnul do ruky, „jo!" vyjeknul jsem nahlas. „Kolik jsi toho uběhnul, než ses málem pozvracel?"

„No, jen z areálu po závoru, pak jsem šel s jazykem na asfaltu zpátky."

„Takže dobrých sto metrů?"

„Hele jo!" obořil se na mě, „já se tady kvůli tebe snažím a ty si z toho děláš srandu!"

„Ale ne!" vydechl jsem stále se smíchem a objal jsem ho, „to bych si nedovolil."

Teď už mě můžeš svlíknout," zamumlal do mého ramene a já jsem se jen dál smál, protože byl jako uražené dítě. „To hlavní překvapení máš pod tímhle," potáhnul svoje ramínko a já jsem ho jen dál mačkal v pevném objetí.

 „A pak kdo je tady čuně..."

KONEC 

PS: kluci na fotce jsou lehká inspirace. Je to Jeyjey (instagram: @jeyjeygardi) a Marcos (@lornes_). 🙂❤️🏳️‍🌈