Čekám tě v jídelně

3. Den druhý - Válka melounů

Poobědní nařízený klid většina uvítala a děti schované ve stínu hrály karty nebo trénovaly nové gymnastické triky. Já jsem nevěděl, co se sebou a díky bohu jsem nebyl povolán k plánování dalších her.

Sáhl jsem do kapsy a zjistil jsem, že jsem zapomněl na papírek, který mi Kristián u oběda předal. Rozložil jsem ho a našel telefonní číslo.

Srdce mi mírně poskočilo a nařídil jsem si zachovat klid. Začít si románek druhý den dětského tábora nebyl dobrý nápad.

Schoval jsem se za hromadu dřeva, aby mě nikdo nepřistihl s mobilem v ruce. V rámci pravidel je nesměli mít ani vedoucí. Vyťukal jsem jeho číslo a okamžitě mu poslal zprávu.

„Chystám svačinu na odpoledne, jestli chceš, přijď nahoru do dveří 332," stálo v odpovědi a já jsem neváhal. Propašoval jsem se nenápadně zadním vchodem do hlavní budovy a hledal dveře. Sáhl jsme na kliku a opravdu bylo otevřeno. Octnul jsem se v jakési uklízecí místnosti a slyšel hlasy někde z povzdáli. Měl jsem strach, že se dostanu do průšvihu a chvíli jsem čekal, než jsem nahlídnul za roh a zjistil, že Kristián s nějakou starší paní krájí hromadu melounu v gumových zástěrách a smějí se.

„Ahoj?" pípnul jsem a on se okamžitě otočil.

„Milunko," řekl tiše, „že to na mě neřekneš?" usmál se na ženu a ta si mě kriticky prohlížela.

„Dáš mi cigaretu a budu mlčet," mrkla na něj žena a dál krájela melouny.

„Sedni si," rozkázal a já jsem si sedl na starou židli v rohu místnosti. „Vítej ve studené kuchyni, kde se chystají všechny svačiny a čenžují cigarety."

„Parádní," řekl jsem nejistě a oni se oba zasmáli.

„Dokrájím tuhle hromadu a budu propuštěn," ukázal na meloun před ním a já jsem kývnul. „Jestli chceš, tak si kousek klidně vezmi," ukázal na nakrájené plátky a já jsem zavrtěl hlavou.

Kristián dokrájel, sundal si zástěru a umyl si ruce. Milunka ho propustila a on mě beze slov táhnul za zápěstí kamsi do nitra budovy, kde jsem nikdy nebyl.

„Nebude tě nikdo hledat?" zeptal se šeptem a zavřel za námi prosklené dveře, takže jsme se octli v koridoru se smradlavým červeným kobercem.

„Až do tří mám volno," odpověděl jsem tiše a on se podíval na telefon, aby se ujistil, kolik je hodin. Pak se rozhlídnul po chodbě a otevřel klíčkem třetí dveře nalevo a tiše za sebou zavřel. Octl jsem se v prostě vybaveném pokoji s jednou postelí, nočním stolkem, historicky vypadající skříní a miniaturním stolečkem, na kterém ležela hromádka knih.

„Vážně jsi mě právě vzal k sobě do pokoje?" vydechl jsem užasle a on pootevřel staré okno.

„Jo," odpověděl klidně a sedl si na postel. „Můžeš se posadit," řekl a poplácal na volné místo na posteli vedle sebe.

Chvíli jsem váhal, než jsem si vážně sedl a postel zavrzala. Usmál se a něco zase ťukal do mobilu, než ho položil na noční stolek a otočil se ke mně.

„Je to divný," řekl a tiše se zasmál. „Připadám si, jak kdyby dělal něco nezákonně, přitom se v těhle prostorách můžou pohybovat všichni."

„Určitě?" ujistil jsem se a on s úsměvem kývnul.

„Navíc by tu teď neměl nikdo být. V protějších pokojích jsou občas ubytovaní těžcí marodi, ale na to je zatím brzo.

„Jsi tu celé léto?"

„V podstatě," kýval hlavou, „na narozeniny pojedu domů."

„Kdy máš narozeniny?"