Odlišní

Prolog

Chladný podzimní vítr rozvířil suché, žlutohnědé listy a smetl je dolů do strže. Malinostínka se zachvěla, když se jí další poryv větru zahryzl do kožíšku, z nedostatku kořisti řídkého a matného. Na tlapkách ji štiplavě mrazila jinovatka a těžké šedé mraky na obloze byly hrozivým příslibem sněhu.

V břiše jí zakručelo. Nepamatovala si, kdy nebo co naposledy jedla, ale měla mlhavý pocit, že to byla půlka vychrtlé myši, o kterou se včera podělila se svým učedníkem Netopýrkem. Přestože si už toho dne rozdělil s ostatními učedníky veverku, ona neměla to srdce se dívat, jak po ní hladově kouká. Byl tak malý a slabý, že nemohla jinak. Teď toho začínala litovat.

Toužebně pohlédla do hlubin řeky, plné velkých lesklých ryb, po kterých stačilo jen natáhnout tlapky. Viděla, jak se jejich štíhlá těla míhají sotva dvě kočičí délky od ní. Problém byl v tom, že mezi hladovou hlídkou a hejnem ryb se nacházela vrstva tlustého, tvrdého ledu. Nespočetněkrát se marně pokoušeli ho rozbít. Bylo to nemožné.

Povzdychla si, kývla na zbytek hlídky - Rezekvítka, Liškodrápku a Kmínka - a vydala se podél řeky dál. Holé stromy poskytovaly jen chabý úkryt před mrazivým vichrem a Malinostínce byla příšerná zima. Kýchla, když jí na čumáčku přistála první sněhová vločka. Hvězdný klane, pomoz, pomyslela si zoufale. Obvykle touhle dobou je sotva polovina padajícího listí a přitom už sněží.

Pokračovali po břehu řeky, ovšem nijak rychle. Kmínek kulhal, Rezekvítek měl kašel a Liškodrápka, která z nich všech nejedla nejdéle, se musela každou chvíli zastavovat a odpočívat, aby vůbec mohla jít dál. Dál a dál sněžilo a zem jim pozvolna mizela pod bílou pokrývkou.

Dokonce ani Pomněnka, nejstarší kočka v klanu nepamatovala rok, kdy by bezlistí přišlo tak brzy a tak silné. Kořisti bylo nejmíň za celé desítky úplňků. Šedý měsíc se snažil působit sebejistě a udržovat v klanu dobrou náladu. Malinostínka mu za to byla vděčná, ale ať se snažil jakkoliv, všichni věděli, že se jen zoufale snaží si nepřipustit, že Bouřný klan je v koncích.

Věděla, že by neměla ztrácet naději, ale nechtěla si lhát. Viděla starší, jak se k sobě choulí v doupěti, tak hladoví a promrzlí, že už ani nemají sílu se pohnout. Viděla učedníky, jak zoufale slídí mezi pohozenými kostmi a hledají sebemenší zbytek masa. Slyšela koťata, jak brečí hlady vprostřed noci, protože jejich matky pro ně nemají dost mléka. A pravé bezlistí bylo teprve před nimi...

Z přemýšlení ji vytrhl silný pach Mokřadního klanu. Blížili se k hranicím, podél kterých zrovna procházela lovecká hlídka. Vedl ji sám Tisový měsíc a po jeho boku kráčela Oblaka, Ostřice a nějaký učedník, kterého Malinostínka neznala. Všimla si, že jim žebra jsou vidět úplně stejně jako její hlídce, ne-li víc, což znamenalo, že nejsou jediný klan, který má problémy.

Zatímco Oblaka se na ni přátelsky usmála, Tisový měsíc jen odměřeně kývl.
,,Zdravím, Tisový měsíci. Jak se vede ?" mňoukla Liškodrápka uctivě.
,,Samozřejmě že skvěle ! A vůbec, co je ti do toho ?" odsekl Tisový měsíc, což Malinostínku jen utvrdilo v přesvědčení, že se skvěle rozhodně nemají. Liškodrápka polekaně couvla a zahanbeně sklopila hlavu. ,,O-omlouvám se," zamumlala pokorně. Malinostínka jí rychle olízla rameno a pokusila se povzbudivě usmát.

Tisový měsíc si jen pohrdavě odfrkl a mávl ocasem na Malinostínku, aby přišla blíž. Naklonil se k ní a tiše sykl : ,,Vzkaž Šedému měsíci, že vidíme jeho slabost. My možná hubneme, ale vy umíráte. Sice si to nechcete přiznat, ale jste v koncích. Jste slabí. Jste ztracení. A stačí jediný chybný krok a Mokřadní klan vás zničí." Pak se bez jediného dalšího slova odvrátil a vydal se podél hranice pryč.