Odlišní

Kapitola 1

Ulicí se prohnala hromostvůra a svými kulatými tlapami rozstříkla kaluž vody. Její žlutavá světla Karamelku na okamžik oslepila a pak zmizela v dálce. Ospale zívla a líně mrskla ocasem. Strach z hromostvůr, kterým trpěla jako kotě, ji dávno přešel a teď byla ona hlučná, obrovská stvoření spíše vítaným rozptýlením za ospalých odpolední podobných tomuto. Převalila se na záda a znuděně pozorovala cinkající ozdoby nade dveřmi. Venku už druhý den lilo jako z konve a ona neměla co dělat, když nemohla ani na zahrádku před dvounožčím doupětem.

Nastražila uši, když zvonek nade dveřmi zacinkal. Dovnitř vešel další dvounožec. Jeho pach dobře znala. Chodil sem často, její panička ho měla ráda a mluvila o něm stejným tónem jako sousedovic Cherry o Creamovi, dalším kocourovi z Karamelčina doupěte - s láskou a obdivem. Vyškrábala se tedy na všechny čtyři, protáhla se, s měkkým žuch seskočila z parapetu a vydala se ho pozdravit. Otřela se mu o nohavice a popuzeně zaprskala, když jí mokrá látka namočila kožíšek, až doteď perfektně učesaný. Dvounožec se jen zasmál, svlékl ze sebe jeden ze svých podivných druhých kožíšků a usadil se opodál. Pohrdavě si odfrkla a odráčela pryč.

Proplétala se mezi dlouhými tlapami dvounožců a užívala si nadšené pištění jejich koťat a přátelská pohlazení jejich rodičů. Lhala by, kdyby řekla, že jí pozornost vadila, právě naopak. Narozdíl od té podivínky Mochy byla ráda, že si jí všímá alespoň někdo. Proti Moche a Creamovi nic neměla, byli milí a veskrze fajn, jen byli oba dva spíš tiší a samotářští a Karamelka, sama hlučná, upovídaná a věčně toužící něco dělat se s nimi často nudila. S dvounožci byla alespoň zábava.

Vyskočila na jednu z polic, na kterých byly uloženy krabice s tím prazvláštním prachem. Už si na jeho podivnou, výraznou vůni zvykla, ovšem stále se jí chtělo kýchat pokaždé, když k němu byť jen přičichla. Mnoho dvounožců sem chodilo jen proto, aby se napili podivné tekutiny ze smíchané vody a tohoto prachu. Upřímně netušila proč - jednou onen nápoj ochutnala a odpornou, hořkou pachuť z tlamičky nedostala ještě tři dny. Blaženě zapředla, když její panička prošla kolem a rychle ji podrbala za uchem.

V břiše jí zakručelo a ona se pokusila odhadnout, kolik času může ještě zbývat do večerního krmení, ovšem přes těžké mraky, i po několika dnech deště stále nasáklé vodou, na slunce neviděla. Opodál ale zahlédla Mochu, jak posmutněle zírá do prázdna, a tak se vydala k ní. Krémová kočka byla zjevně úplně ztracená v myšlenkách a když ji Karamelka pozdravila, vyděšeně sebou trhla a celá se naježila. Když poznala svou kamarádku, srst jí pozvolna zase klesla.

,,Ahoj, Karamelko. Vyděsilas mě," mňoukla ještě pořád trochu rozechvěle Mocha.
Karamelka ji přátelsky olízla a usmála se. ,,Promiň, to jsem nechtěla. Na co myslíš ?"
Drobná kočka se znovu zasmušila. ,,Přemýšlím o svobodě. Tak ráda bych si protáhla tlapky. Ulovila myš. Prospala se na mechu. Hnala se do neznáma."
Karamelka se pousmála. ,,Já taky občas sním o tom, jaké by to bylo, smět jít, kam budu chtít, jíst, na co budu mít chuť a smět se bavit s někým jiným než kočkami ze sousedství...jenže i když je venku nejspíš krásně, život tam musí být těžký. Tady máme všechno, co potřebujeme - střechu nad hlavou, vždycky co do tlamičky a teplo, ať už je venku jakkoli - i to, co chceme - pohodlí, lásku, zábavu. Není si tu na co stěžovat a upřímně, já bych za život venku neměnila," dokončila Karamelka a ležérně si olízla rameno. ,,A navíc," doplnila ještě, ,,i kdybychom o to stály sebevíc, odsud nikdy neutečeme."

Mocha si povzdychla, ale věděla, že Karamelka má pravdu. Jejich panička je bez dozoru ven nikdy nepouštěla a i kdyby se jim podařilo jí utéct, celá zahrada byla obehnaná vysokým plotem, který měl na vrchu špičaté ostny a mezi zakroucenými tyčemi by se nikdy neprotáhly. Jejich šance na útěk byly mizerné a Karamelka ani Cream se do toho navíc nijak zvlášť nehrnuli. Znovu se zahleděla ven.