Odlišní

Kapitola 2

Skupinka koťat skotačila v malém, útulném doupěti. Šedá kočička vypískla, když se na ni její bratříček vrhl a srazil ji na zem. Praštila ho tlapkou, ovšem se zataženými drápky a odkulila se pryč. Její soupeř se vítězoslavně zazubil a vřískl : ,,Vzdej se, Sluneční hvězdo !"
,,Nikdy ! Raději zemřu, než abych se vzdala veliteli podřadné špíny jako jsou Bouřní !" vyjekla kočička a chystala se zaútočit, když vtom druhý, mourovatý kocourek na svého bratra zezadu skočil, srazil ho k zemi a hrdě zamňoukal : ,,Porazil jsem tě, Popelavý měsíci. Vlčí měsíc vždycky zvítězí !"
,,No dobře, vyhrál jsi, " mňouklo poraženecky kotě bílé jako sníh a jeho bratr ho pustil. Kocourek se vyčerpaně svalil na zem a jeho matka mu láskyplně olízla hlavičku.
,,Tak pojďte sem, vy válečníci. I velitelé musí jíst," mňoukla s úsměvem jejich matka.
,,No jo no," zamrmlal mourovatý kocourek jménem Habřík. Jeho sestřička do něj hravě šťouchla a napomenula ho : ,,Nemrač se pořád !" Habřík na ni otráveně zasyčel - nesnášel, když ho Obláčka poučovala - ale když uviděl, jak posmutněla, láskyplně jí olízl ouško.
,,Proč musím být Popelavý měsíc vždycky já ? On nikdy nevyhraje, už mě nebaví pořád být ten první mrtvý," reptal bílý kocourek. ,,Ale notak, Mrázečku, nesmíš si to tak brát," konejšila ho Kvítkomráčka, jeho matka, zatímco Obláčka s Habříkem se znovu začali rvát a v jednom klubku se převalovali li zemi. ,,Příště budeš Vlčí měsíc ty."
Usmál se na Kvítkomráčku a schoulil se vedle ní. Začaly se mu klížit oči. Po hře byl unavený a chtělo se mu spát. Za vůně domova a klidu se ponořil do říše snů.

,,Vstávat, vy kůže líný !" Mrázek se rozespale zavrtěl a zamžoural okolo sebe. V mysli mu ještě ulpívaly zbytky vzdálené vzpomínky z dětství a on se zoufale snažil si je zapamatovat dříve, než zmizí v nenávratnu. Sny podobné tomuto míval často, téměř každou noc - a vždy je téměř okamžitě zapomněl.

Nakonec to s povzdychem vzdal a začal uvažovat nad tím, proč se vlastně vzbudil. Chvilku mu trvalo, než se zorientoval. V doupěti učedníků byla ještě tma a všude panoval zmatek. Rozespalí učedníci zakopávali jeden o druhého, naráželi do sebe a vřískali jeden na druhého. Jantarsmítko se vyděšeně choulil v rohu, Bavlnka s Poštolčíkem se jako obvykle hádali, Skořice se je s křikem snažila roztrhnout a Bledulka se bezohledně cpala k východu, na ostatní nehledě.

Mrázek se pokoušel dostat ven a zjistit, kdo že to vlastně původně křičel, ale když se zvedal, omylem narazil do Skořice, která měla už tak nervy nadranc a tohle byla poslední kapka. Vztekle zaječela : ,,Myší mozku ! Nemůžeš se aspoň koukat kolem sebe ?!" Mrázek začal koktat nějakou nesouvislou omluvu, ale rozzuřená kočka už s pohrdavým odfrknutím odkráčela pryč. Když se začalo vše pomalu uklidňovat, Mrázek konečně zjistil, kdo že to vlastně způsobil všechen ten zmatek. U vstupu do doupěte z propletených větěvek, stébel a stromků stáli Zmije s Rulíkem, crčela z nich voda a propalovali je vzteklým pohledem.

Bezděčně zacouval do kouta - z vlastní zkušenosti dobře věděl, že stát v cestě naštvané Zmiji není nejlepší nápad. Hnědobílá kočka se zhluboka nadechla, jakoby se snažila uklidnit sama sebe, ale nakonec to vzdala a zaječela : ,,Co to mělo být ? Vy si říkáte učedníci ? Tomu říkáte nějaká morálka ? Chováte se jako banda malých, tupých koťat. Tohle nebyl nástup, to byla tragédie ! Všichni dostanete trest, i to se osobně postarám. A teď se seberte a pojďte. Už zase prší a školka je zatopená. Musíme koťata přesunout jinam."

Všichni na ni na moment beze slova zírali, dokud se Zmije nenatáhla a jednu nevrazila Poštolčíkovi, který se pokusil podkopnout nohy Bledulce, ktera na něj dělala obličeje. Pak se Zmije beze slova otočila a ještě stále vztekle se vydala směrem ke školce. Skupinka učedníků rychle vyrazila za ní - nikdo z nich netoužil si to u Zmije rozházet ještě víc.