Odlišní

Kapitola 3

Když se bledé, matné slunce skryté za mračny začalo sklánět k obzoru, běsnící letní bouře se změnila v husté, vytrvalé mrholení. Drobné kapky připomínající tenounké jehličky štípaly do tváře a Sluneční hvězda, která právě vyklouzla ze svého útulného, vyhřátého doupěte ve vykotlaném kmeni stromu se otřásla a musela přivřít oči - téměř vodorovný vítr jí vmetl kapky přímo do obličeje.

Sotva viděla, ale cestu k léčitelskému doupěti absolvovala už tolikrát, že by tam bez problémů trefila i ve spánku. Tlapky se jí bořily do mazlavého lepkavého bahna, v nějž se proměnila ještě nedávno suchá mýtinka ušlapaná stopami nesčetných generací koček. Tábor Mokřadního klanu byl vybudován jejich předky před desítkami novolistí a přežil mnohem větší pohromy, než vlnu bouřek, ale přesto měla Sluneční hvězda strach. Teritorium Mokřadního klanu bylo podmáčené i za těch nejsušších měsíců zelenolistí, takže pokud bude pršet stejně jako posledních pár dní ještě o něco déle, Měsíční potok i četná jezírka v mokřadech se vylijí z břehů. Poslední, o co teď stála, bylo řešit k tomu všemu ještě záplavy. Už takhle měla potíží až nad hlavu.

Na doupě válečníků před několika dny spadl uvolněný balvan z vrcholku skály, jež tvořila jednu jeho stěnu, a kromě toho, že zničil téměř celou střechu, několik koček bylo zraněno. Měsíční kapka teď byla ve dne v noci na nohou a kdo mohl, pomáhal s opravou doupěte, protože válečníci neměli kde spát a tak byli nuceni se mačkat v doupatech s ostatními.

Sama Sluneční hvězda si k sobě vzala svého mladšího bratra Kosatce a dva mladé válečníky : Zlatého pracha a Dešťovou peruť, přestože dvakrát nadšená nebyla. Ne že by své souklanovníky neměla ráda, právě naopak, jen byla v noci zvyklá být sama se svými myšlenkami a uvažovalo se jí poněkud těžko, když jí po boku chrápal Kosatec a Zlatý prach sebou věčně rádoby ze spaní házel, aby se mohl čirou náhodou přitulit k Dešťové. Spala málo i obvykle - na odpočinek většinou nebyl čas, protože vždy bylo něco, co mohlo klan ohrozit a ona se měla raději neustále na pozoru - ale od té doby, co sdílela doupě s ostatními, nespala už téměř vůbec. Kromě toho, že ji jejich přítomnost rušila, hlavu měla plnou starostí : o zraněné, o tábor i o svou dceru, která jí taky nedělala zrovna radost.

Povzdychla si, potřásla hlavou a vydala se dál. Koneckonců, byla na tom ještě dobře - nebozí Bouřní měli tábor hned u řeky a navíc se jim měla narodit koťata, blesklo jí hlavou, když si vzpomněla na poslední shromáždění a šťastný úsměv Letní skvrny, mladičké bílozlatozrzavé kočky s nadějí v ledově modrých očích. Kdybys jen věděla, jak těžké je být matkou...

Náhle uslyšela, jak na ni kdosi zavolal. Trhla sebou, oslovení ji probralo ze zamyšlení. ,,Nechceš jít sem do sucha, Sluneční hvězdo ?" mňoukla laskavě štíhlá hnědobílá kočka vykukující z léčitelského doupěte. Velitelka si ani neuvědomovala, že už notnou chvíli stojí v dešti a hledí zamyšleně do dálky. Pospíšila si tedy, cestou ještě popadla do tlamičky hraboše z hromady kořisti provizorně schované pod nedalekým keřem a vklouzla do skalní pukliny.

Vzduch voněl bylinkami a jakýmsi uklidňujícím pocitem bezpečí a Sluneční hvězda ho zhluboka nasála. Léčitelské doupě bylo domovem její nejbližší přítelkyně a zároveň místem, kde se pokaždé uklidnila, odpočinula a utřídila si myšlenky. Nevědomky se pousmála.
Kaštanka, která seděla kousek od vchodu na ni přátelsky kývla a otázala se : ,,Jdeš za Měsíční kapkou ?" Sluneční hvězda přikývla a zamumlala : ,,Ano. Donesla jsem jí něco k jídlu a chci ji donutit, aby si trochu odpočinula, má toho teď až nad hlavu."
Kaštanka souhlasně zamručela a pak radostně dodala : ,,Ale Zázvorovi už je lépe ! Kapka říkala, že už ho zítra pustí," zapředla spokojeně.
,,To je skvělé," přinutila se Sluneční k úsměvu.