Pro tebe cokoliv Draco

Můj druhý domov

Je to tady. Vlak zastavil a já jsem poznala že jsme v Bradavicích. Nervózně ale zároveň natěšeně jsem vystoupila z vlaku. Všichni studenti nastoupili do kočárů a jeli jsme k hradu. Byl tak obrovský. Doufám, že mě nikdo neviděl jak jsem se koukala na hrad s otevřenou pusou. Vystoupili jsme u velké vstupní brány, kde na nás čekala profesorka McGonagallová. Zavedla nás do velké síně a všichni si sedli ke svým stolům podle kolejí. Jenomže já jsem ještě nebyla zařazena do žádné koleje. Naštěstí si mě profesorka všimla a řekla, ať se přidám k prvňákům, kteří stáli úplně vepředu před pultíkem od Brumbála. Bylo tu tolik lidí. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tady. Najednou ale hlukot těch všech lidí utišil Brumbál. Hlasitě promluvil a v tu chvíli se po celé místnosti rozlehlo ticho. Potom Brumbál všechny přivítal a měl asi 10 minutový proslov, který jsem vůbec nevnímala, protože jsem přemýšlela do jaké koleje půjdu. Oba moji rodiče chodili do Zmijozelu. Takže by bylo logické, kdybych tam šla taky. Najednou ale moje přemýšlení přerušila profesorka McGonagallová, která řekla mé jméno a já pochopila, že je řada na mě. Byla jsem tak nervózní. Srdce mi bilo jako o závod. Sedla jsem si na malou dřevěnou židličku a profesorka mi nasadila na hlavu Moudrý klobouk. ,, Aaaa Snapeová že ano".  Když promluvil, úplně jsem s sebou cukla. ,, Hmm máš kuráž a jen tak se něčeho nevzdáš, máš jasně dané cíly. Myslím, že vím kam s tebou. Zmijozel!" Vykřikl klobouk. Sálem se rozlehl jásot a tleskání. Usmála jsem se a vydala se ke zmijozelskému stolu. Všichni se na mě dívali a zdravili mě. Byl to úžasný pocit.
Najednou se začali všichni zvedat a odcházet. Došlo mi, že máme jít do svých pokojů a jít spát. Do společenské místnosti jsem došla s Prefektem, protože sama jsem ještě cestu neznala. Když se otevřely dveře od společenky, myslela jsem, že mi krásou vypadnou oči. To bylo něco tak nádherného. Z okna jsme mohli viděli pod vodu a z krbu šlo krásné teploučko, které by zahřálo i toho největšího zmrzlíka. Stála jsem tam fakt dlouho, dokud na mě nezavolal táta, že mám přijít za ním. Probrala jsem se z toho náhlého šoku a po cestě za ním jsem se ještě rozhlížela všude kolem. ,, Bello, tady máš klíčky od pokoje. Když vyjdeš po schodech nahoru, je hned za rohem vedle umýváren. " Řekl a já si vzala kličky z jeho rukou a šla směr můj nový pokoj. Koho asi tak budu mít jako spolubydlícího? Nebo možná budu sama. A co když tam bude nějaká hrozná holka? Co když si nesednem a budeme se štvát? Takové otázky mi hlavou běžely, dokud jsem se nezastavila u dveří svého pokoje. Znervózněla jsem, ale nedala jsem to na sobě znát. Nadechla jsem se, potichu zaťukala na dveře, a pak vstoupila. Když jsem uviděla s kým jsem na pokoji, zarazila jsem se. Tady si někdo ze mě musí dělat srandu.