A Co Tedy Jsem?

II. Denis

Po té, co jsem se sestrou opustil náš nový domov po nějakém prastrýci, jsme se vydali do školy, která byla nedaleko.

Naštěstí bylo zataženo, takže jsme se nemusali mazat tím krémem. Jsme démoni křížení s upíry. Mamka je upír a otec démon. Díky matce se dokážeme živit jen krví, máme nadlidskou rychlost a sílu. A za vděku otce můžeme vytahovat křídla, nemusíme se tolik bát slunce a umíme pár kouzel.

U školy jsem zacítil vlkodlačí pach. Matka nás před nimi varovala, ale měli by nás nechat na pokoji. Ale ucítil jsem i malou čarodějnou moc, musel tu být i mág.

Celkem nabitá škola, ale což. Přeci jen je to Země, křižovatka cest.

Zamířili jsme, i s mou sestrou, do ředitelny. Podle instrukcí bylo jednoduché ji najít. Navíc, čím víc jsme se přibližovali, tím víc byla cítit autorita. Ředitelka byla, podle matky, valkýra, takže to bylo jasné.

U dveří jsme na sebe ještě s Ingrid koukli, a ona pak zaklepala.

„Dále." ozvalo se, a tak jsme vstoupili.

„Dobrý den." Pozdravíme ve slušnosti paní ředitelku.

„Dobrý." odvětila a pokynula k židlým, které stály před jejím stolem. Opravdu z ní vyzařovala bojovná aura. Ovšem, jakožto poloviční démoni, jí dokážeme ignorovat. „Vy musíte být Slukovi, polo-démoni. Jsem poctěna, být v přítomnosti tak mocných bytostí."

„Pocta je i na naší straně, paní ředitelko." lehce jsem se uklonil s pravou rukou na srdci. Sestra můj pohyb zopakovala.

„No, necháme úctu stranou," mávla nad tím rukou paní ředitelka. „Mé jméno je Barbora Grundová, a jsem vaše ředitelka. Vaše třída je 9.B, nachází se v ní několik různých ras, ale také lidé. Poprosím vás tedy o diskrétnost a o utajení tajemství naší existence." Na to jen přikývneme.

Paní Grundová nám předala ještě klíčky od skříněk a dala instrukce do naší třídy, poté jsme se rozloučili a šli do šaten. Tam jsem ale zahlídl nádhernou dívku. Plavé vlasy, bronzová pleť a pokud jsem si správně všiml, i kaštanové oči.

„Vnímáš mě?" zamává mi rukou, před obličejem, Ingrid.

„Oh... Promiň, říkala jsi něco?" Podíval jsem se na ní. Její černé oči nabraly indigovou barvu, tudíž se mi koukala do hlavy. Nesnáším, když to dělá.

Po vteřině pootevřela ústa, aby mi vynadala, ale přistoupila k nám jedna dívka. Měla kaštanové kadeře, světlou pleť a za brýlemi schované čokoládové oči.

„Vy jste napůl démoni, že?" Mluvila z ní nervozita. Ale zároveň jsem ucítil závan magie.

„Ano, potřebuješ něco?" Ochotně jsem odpověděl. Jen jemně kývla a pohodila hlavou na tu dívku, kterou otravoval mladý vlkodlak. Očividně na ní zkoušel Vlčí šarm. Začala se ve mně vařit krev.

„Neboj, pomůžeme tvojí kamarádce." Pohladila jí po ruce sestra a rozešli jsme se k nim.

„...Takový klenot školy..." Nevěděl jsem čeho se snaží dosáhnout, ale vysloveně mě to užíralo. A Ingrid to uviděla, proto zasáhla ona.

„Nech ji na pokoji!" Vyjela na něj malým množstvím démonské magie. On se na nás podíval. Když se setkal s mím pohledem, tak mu zazářily oči, jako obvykle u vlkodlaků, když zjistí, že se o jejich obět zajímá i někdo jiný. Mají rádi výzvy.

„Ale, kdopak jsi, že mi budeš rozkazovat?" Podívá se opět na mojí sestru. To už jsem měl dost na kraji sil se udržet. „Vždyť já zde Karolínku chtěl jen pozvat na ples." řekl rádoby nevinně, ale použil u toho další vlnu Vlčího šarmu. Už jsem chtěl zasáhnout, ale ta dívka, jakoby na ní ta moc nepůsobila.

„Ovšem já nemám zájem." s temi slovy se mu vytrhne ze sevření a odejde.

Mladý vlkodlak se za ní zaraženě podíval, ale ihned se otočil na nás, respektive na mě.

„Ona, je moje. Já si jí přeměním a vy do toho nebudete zasahovat, je to jasné?!" nebyla to otázka, spíš výhružka, která na mě ani na moment nezabrala.

Ingrid se jen povrchně usmála a začala mě táhnout pryč od něho, protože cítila, že bych mohl vybuchnout. A to by nebylo dobré.

Jakmile jsme byli u našich skříněk, tak Ingrid spustila: „To jsi se musel hned zakoukat?"

„Ty máš co říkat." obrátím proti ní, jelikož mi neunikl její tón, když mluvila s tou čarodějkou.

„To máš asi pravdu." Zavřela dvířka a zamkla, já jí napodobyl. Rozejdeme se směr třída. Podle rozvrhu by měla být čeština, jsem zvědavý, kde jsou.

Vešli jsme do té třídy a nemohl jsem uvěřit svým očím. Ten vlkodlak se snažil oblafnout další holky, které se ovšem nechaly, ale on si s nimi očividně jen hrál.

Jediná volná lavice byla vzadu uprostřed, tak jsme se tam rozešli. Ve vedlejší lavici u okna seděla ona čarodějka s Karolínou.

„Děkuji, že jste jí pomohli." Objevila se u nás ta magička. „Jo, jsem Miriam Velková, ale říkejte mi Mia." Usmála se na sestru. Tak tady je to asi oboustranné.

„Není zač, jen je mi divné, že mu odolala." Kývnu na Miu. Ta se k nám naklonila, asi aby nás nikdo neslyšel.

„Já si myslím, že není obyčejný člověk, ale ani ona neví, že existujeme." Zašeptala. Podíval jsem se na plavovlasou dívku, jež se koukala z okna. Opravdu jsem nyní pocítil kolem ní jistou moc, ale nedokázal jsem ji zařadit. Nikdy jsem se s nikým takovým, jako je ona nesetkal. A to jsem měl již hodně příležitostí s bytostmi...