A Co Tedy Jsem?

IV. Denis

Po škole jsme se sestrou šli domů. Tedy spíš se přemístili v netopíří podobě.

Najednou jsem ale zahlédl něco, co jsem ani vidět nechtěl.

Karolína málem nastoupila do policejního auta, to není tak hrozné, jenže to nebyli obyčejní policisté, ale upíři!

Leť domů!

Nařídil jsem Ingrid telepaticky. Ta jen zamručela na souhlas, a já se vydal za tím autem.

Díky mým schopnostem jsem proskenoval auto znovu, i ty upíry. Cítil jsem však zvláštní auru u dívky, jež tak slepě důvěřuje bytostem. Byla mocná, ale potlačovaná. To jí mohlo zatím chránit.

Ti policisté, nebo na co si to hráli, museli něco tušit. Blížili jsme se totiž k upíří jeskyni.

Musel jsem přidat a začít jednat!

Proměnil jsem se do své pravé podoby a rychle skočil před auto. To s pískáním gum zabrzdilo. Upíři něco řekli Karol a vylezli.

„Co chceš, démone?!" zvolal pohrdavě jeden z nich. „Tohle je naše kořist!"

Prudce jsem se napřímil, oba ztuhli. Ani se nedivím, obyčejný démon je možná v pohodě, ale já jsem i napůl upír. Moje rohy jsou bílé, jako kosti, stejně, jako tesáky. Oči mám zlaté, až září. A mám asi dva metry třicet.

„Nechte ji jít!" promluvil jsem celkem klidně svým hlubokým hlasem.

„Tak hele, MY jsme ji našli první!" ten druhý byl asi starší. Tou arogancí mě pouze rozzuřil. Zařval jsem na ně, jako divoký tygr.

„Tak koukám, že po dobrém to asi nepůjde..." odtušil jsem a máchl svými křýdly, které jsou, jako noc tmavé. „Tak se předveďte!"

Ten starší se zdráhal, ale mladší si jen odceknul a vyrazil. Asi nezná moc polo-démonů.

Nechal jsem doběhnout ho, až ke mně. Jen na délku paží, pak jsem ho chytnul pod krkem a vyslal k němu svou sílu, až se proměnil jen v oblak kouře.

Starší upír hlasitě polknul a radši utekl. Já se proměnil do lidské podoby a přiběhl k autu, kde byla Karolína, jež upadala do šoku.

Jakmile jsem však otevřel zadní dveře, jakoby se probudila.

„D-denis?!" zakoktala se. Ihned se jí rozšířily zorničky strachem. „Tos byl TY! Ta příšera!"

„Ano, to jsem byl já. Teď se prosím uklidni, odvedu tě domů." natáhl jsem k ní jednu ruku, ale když jsem se málem dotkl jejího ramene, odhodila mě jakkási síla. Byla obrovská, přirovnal bych to výbuchu granátu.

Já odletěl asi dva metry od auta a ten stroj sám o sobě vybuchl, Káje se však nic nestalo. Seděla v jakési bublině, která vysílala ultrazvukové vlny, do všech stran.

Já jsem se pokusil vstát, ale ty vlny byly i na mě moc silné, takže jsem jen omráčeně zůstal ležet.

Po nějáké době se odkudsi objevil zeleně-zářící obraz čínského draka, který vyslal k bublině podobné vlny a vše ustalo.

Drak se obmotal kolem oné koule, s Karolínou v bezvědomí uvnitř, a odletěl s ní kamsi.

Já chvíli ještě zbíral síly a nakonec se proměnil v netopýra a letěl domů.

Tam mě již čekala matka se sestrou, otec byl na nějaké důležité cestě.

Hned jak jsem se proměnil do lidské podoby, zhroutil jsem se matce do náručí, až se zakymácela. Dost jsem ji vylekal, i sestru.

Odvedly mně do mého pokoje a položily do postele.

Zkusil jsem jim povědět, co se stalo a proč jdu tak pozdě, ale hned mě umlčely, že musím odpočívat.

Druhý den jsem se probudil asi v devět hodin dopoledne. Připadal jsem si, jako po sklenici krve z víly.

Ta funguje na upíry, jako na lidi alkohol, který na nás naopak nepůsobí ani trochu.

Hlava mi třeštila a v puse jsem měl sucho.

Mysl mi ale zaplňovala ještě jedna věc, spíš otázka: CO SE TO VČERA SAKRA STALO?!