A Co Tedy Jsem?

I. Karolína

Budík snad nenávidí každý z nás. Proto jsem ho típla a šla se do koupelny, kterou mám u pokoje, udělat ranní hygienu.

Pustím si proud studené vody, abych se opláchla. To mě vždy probudí.

Pomalu si promnu celý obličej a podívám se na sebe do zrcadla. Plavé vlasy mi malinko trčí do všech stran, kaštanové oči jsou lehce větší, než u jiných holek ve třídě. Pihy přes nos mi lehce vadí, ale co už, že? No a rty jsou tak nějak normální, ani velké, naběhlé, či malé a nevýrazné. A pleť je sama o sobě do bronzova.

Po ranní rutině v koupelně jsem seběhla schody do kuchyně.

„Dobré ráno." Zamávám všem přítomným. Je tu mamka a bratr Lukáš. „Sam zase očividně zaspí, že?" Zeptala jsem se jen tak, když jsem z lednice vyndavala svůj oblíbený jogurt.

„Ne, dnes ne!" Najednou mi někdo rozhrábne mé upravené vlasy. Samozřejmě že to byl můj zmiňovaný bratr Samuel a sáhl nade mě pro salám. Ano, jsem malá. Tedy jen oproti mým bratrům. Jinak ve škole patřím mezi průměr, se svými 165cm.

Ale říkám si, že ještě povyrostu, je mi teprve 15 a to se ještě roste... Doufám.

„Same!" Zavrčím a otočím se na něj, „víš jak dlouho jsem si to česala?" Poukážu na svůj, nyní zničený, účes.

„Klid, Karolínko. Vždyť máš ještě spoooustu času." Usmál se na mě. Opravdu ho baví mě provokovat. Má mě za malé škvrně, které se nedokáže bránit a potřebuje se to naučit.

Radši jsem se na něj jen pousmála a šla si sednout ke stolu, abych si jogurt snědla. Jenže v hlavě se mi rodil plán na pomstu. Jsem narozena ve znamení štíra, tak co byste chtěli?! Jo, věřím tomu. Věřím že každé znamení má své místo a umí se tak chovat.

„Kájo," začal můj druhý bratr opatrně, jelikož mě zná možná víc, než Samuel. „Ať už se ti v té hlavě rodí cokoliv, tak to okamžitě zahoď, nebo alespoň zmírni, prosím." Lukáš ví jak na mě. A taky ví, že nepotřebuji Samuelovu výchovu. Už mě viděl se bránit i klukům, kteří byli dvakrát takoví, než já.

„Vždyť mě znáš, menší lekce mu neunikne." Celou dobu šeptáme, aby nás náhodou neslyšel. I když klidně mohl, jelikož je náš stůl opravdu malý.

Jakmile dojím jogurt, tak vše uklidím a jdu zpět do pokoje, abych se převlékla.

Avšak když zavřu dveře, tak si za oknem všimnu pohybu. Ze zvědavosti se kouknu blíž a uvidím jen černou šmouhu. „Podivné..." Zamumlám si, ale nechám to být a radši zatáhnu rolety.

Rozsvítím a porozhlédnu se po pokoji. Je laděn do světlých barev, hlavně tyrkysové a bílé.

Přejdu ke své bílé skříni, kde si vyberu černou mikinu se síťovaním přes ramena a světlé roztrhané džíny. Ještě jsem zaběhla do koupelny si předělat svůj zmařený účes.

Vlasy si rozdělím na stejné dvě části a udělám si dva volné culíky, kde gumičky, barvy cihlové, jsou až pod ušima. Taky si udělám kočičí linky a přejedu světlým leskem po rtech. Naposledy se zkouknu a vyjdu. Před domem už na mě čekají bráškové a mamka v autě.

Hned jak nastoupím, tak se rozjedeme směr moje škola. Já chodím ještě do devítky, kdežto kluci chodí už na gymnázium. Upřímně nevím, co budu dělat po základce. Mamka to nechává čistě na mě.

Vystoupím před školou, ještě všem zamávám a jdu před vchod, kde na mě čeká moje nejlepší, a taky jediná, kamarádka Mia. Celým jménem Miriam, ale já jí říkám Mio.

„Kaj!" Zamává mi a rozejde se mě obejmout.

„Ahoj, Mio." Taky jí obejmu, přičemž mě zašimrají v nose její kaštanové kudrlinky. Mám jí strašně ráda. Má skvělou povahu. Učit se ani nemusí, jelikož má fotografickou paměť, navíc když nevím, tak umí dostatečně vysvětlit látku.

Nikdy se ke mně neotočila zády, ani když se o mě po škole začaly roznášet nepravé řeči o tom, že jsem prý spala s půlkou devátého ročníku. To jsem ani neudělala, jen mi některé holky závidí, že jsem podle nich, krásnější. Nemyslím si.

Vždyť si vemte takovou Andreu Hanzalovou, místní barbie. Černé vlasy po pás, pomněnkové oči a na tváři ani jedna chybička. Před ní bych se mohla jít zahrabat. A vůbec před celou její partou.

No, vraťme se před školu.

„Víš že máme ve třídě nové žáky?" Zeptá se mě Mir, když vcházíme do té proklaté budovy.

„Cože? Teď? V devítce?" Vyjeknu najednou.

„Jop, prý sourozence, odněkud z druhé strany republiky." Odpoví mi Mia. To už dojdeme ke skříňkám, které nemáme u sebe, jelikož mezi námi je mají dva kluci. Rychle se přezuji a zase zamknu, abych se nemusela potkat s majitelem sousední skřínky. Což je Daniel, místní „borec" podle Andreiny party.

Samozřejmě po mě jede, ale já po něm nijak netoužím. Ovšem on si myslí, že jsem jako ostatní, a nechám se sbalit na jeho perfektní chrup a smaragdově zelené oči.

„Ale, Karolína..." Ozve se vedle mě. To snad ne... Pomyslím si. Pomalu zavřu skřínku a podívám se na toho modela.

„Taky zdravím, Danieli." Usměju se na něj falešným úsměvem a pokusím se ho obejít, což se nepovede.

„Už víš s kým půjdeš na ten ples?" Naše škola pořádá každý rok něco jako ples pro deváťáky.

„Uhm... Já si říkala, že tam asi nepůjdu." Pokoušela jsem se odejít, ale on mě chytil za zápěstí a otočil k sobě.

„To by byla ale škoda. Takový klenot školy..." Něco mi přišlo na jeho chování divnější, než obvykle. Náhle se ale u nás objevil nějaký kluk s holkou.

„Nech ji na pokoji." Zastala se mě dívka. Daniel se na ní podíval a přísahám, že se jeho oči na moment rozzářily.

„Ale, kdopak jsi, že mi budeš rozkazovat?" Posměšně jí odvětil a pak se podíval na mě. „Vždyť já zde Karolínku chtěl jen pozvat na ples." Usmál se na mě, ale já se nechutí ošila.

„Ovšem já nemám zájem." Řekla jsem prostě a vytrhla se mu ze sevření a odešla za Miou a do třídy.