A Co Tedy Jsem?

V. Karolína

Poslední co si pamatuji, byl Denis, který se mi přiznal, že je nestvůra.

Dál nic. Možná jen že na mě mluvil Lukáš, že vše bude v pořádku. Ale to jen matně.

Probudila jsem se doma, ve své posteli. Rozhlédla jsem se a zjistila, že je poledne, díky budíku, který mám vedle postele.

Šíleně mě zabolela hlava, až jsem se za ní jednou rukou chytila. I přes to, jsem se posadila a spustila nohy z postele. Ignorovala jsem fakt, že jsem ve své béžové noční košilce.

Chvilku jsem jenom tak seděla a snažila se zapudit pulsující bolest na spáncích.

Připadala jsem si, jako po kocovině, jak ji občas popisuje Sam. Já sama nepiju, vždyť je mi 15.

Najednou se otevřely dveře a v nich stála mamka s oběma bratry.

„Ahoj zlatíčko, " přišla ke mně mamka a posadila se vedle mě. „Jak se cítíš?"

„Upřímně? Momentálně jsem totálně zmátlá." pokusím se o úsměv. Následně se ale opět chytím za hlavu a bolestivě syknu.

„Měla bys odpočívat, " podíval se na mě povzbudivě Lukáš a taky ke mně přešel.

„Má pravdu," řekl naoko vážně Samuel, ale hned se uchechtnul. „To co jsi předvedla bych nedokázal ani já!"

„Co bys nedokázal?!" zeptám se ho zmoženě a natočím k němu mojí bolavou hlavu. Mamka s Lukym po něm střelili vražedným pohledem. Náhla se Sam přestal smát a taky bolestně zavyl, ale on se chytil za tvář, kde se mu začala objevovat čára, jako kdyby dostal zásah od kabelu nabíječky na mobil. 

„Samuely! Nesmíš na ní tak horlivě. Víš jak to musí být těžké? Vzpomeň si na nás!" zvýšil hlas Lukáš. A mně jen zbylo zírat na to všechno s vytřeštěným pohledem.

„Lukáš má pravdu, přišla na to tím nejhorším způsobem. Kroť se!" tentokrát se ozvala mamka a já byla překvapená tak, jak nikdy.

Chvilku ho tam takhle ještě výchovně peskovali, než mi došla trpělivost.

„Řekne mi, už konečně, někdo, co se to se mnou děje?!" trochu mi to ujelo, takže jsem po nich zaječela, což nepomohlo mojí stále bolavé hlavě. Ale tentokrát jsem jen silně sevřela víčka.

„To je na delší povídání." řekla mamka, nad čímž jsem jen sepla rty pevně k sobě, až z nich zbylajen úzká linka. 

„Nejdřív nám ale řekni, co se tam v tom lese vlastně stalo." položil mi starostlivě ruku na koleno Lukáš.

Podívala jsem se na něj a přikývla. Začala jsem tedy už od včerejšího rána.

„Vlastně to tak trochu začalo už ve škole, kde k nám přišli do třídy dva noví spolužáci, jsou to sourozenci.

No úplně poprvé jsem je potkala u skříněk, když mě obtěžoval Daniel, jako obvykle. No oni se mě zastali, ale uviděla jsem v Danových očích, takové zvláštní světlo, když uviděl Denise. To je jeden z těch sourozenců. Radši jsem z tama odešla.

Celý den po mně oba pokukovali a vraždili se pohledem. No když jsem šla ze školy, tak jsem šla na zastávku, kde jsem zaslechla dívčí hlas, jak prosí o pomoc. Zvědavost mi nedala, a tak jsem zašla za zastávku, kde jsem spatřila jednu loňskou deváťačku, jak leží na zemi s pořezaným bokem a nad ní se tyčela taková ta postava z bájí.

Myslím že se jim říká drakény, měla normální tělo, až na nohy, to byly dva velcí hadí ocasy." nad tou vzpomínkou jsem se oklepala. „Mluvila i divně, tak nějak syčivě.