Pouto

1.

..Nespoutaným horským štítům, krásným jižním nížinám..

Výkřik z mých úst je přidušen krví, kterou se zalykám. Drobnou dlaň tisknu na tvář a pohlcuje mne tma. Tvrdá rána do žeber nutí tělo reagovat. Choulím se do klubíčka a tiše chrčím. Z dáli ke mne doléhá hřmění urputných bojů. Z posledních sil otevírám oko, jenž zůstalo nezraněno, civím do plamenů, které se ke mne nezastavitelně blíží. Je konec, proběhne mi hlavou. Naposledy se nadechnu. Tlukot srdce utichá a má poslední myšlenka patří otci, matce, bratrovi.

Přichází, cítím to.
Dotek v podobě vánku pohladí mne a odnáší bolest do ztracena. Sklání se nade mnou a jemně mne uchopí do náruče. Naše pohledy se setkají. Pronikavé oči hledí do mého nitra, nebráním se.

"Tvůj čas teprve přijde, maličká." Pronese hlubokým hlasem a v tom samém okamžiku ucítím palčivou bolest.

Ostré světlo a chrochtání probouzí mou mysl.

"Sakra."Zamumlám mdle a promnu si zavřená víčka, čímž si rozmáznu po obličeji cosi nelibě voňavého. To upoutá mou pozornost a zprudka se posadím.

"Uf" Zafuním a dávím hořký obsah žaludku ven.
To musela být opět noc plná dobrodružství, proběhne mi otupělým vědomím a otřu si ústa hřbetem ruky, snažíce se rozpomenout.

"Hej! Vypadni od mých prasat!"
Zaburácí hlas nad mou hlavou. Mžourám do svitu slunce, ve kterém spatřím siluetu vyhublého muže s vidlemi, nachystanými udělit mi ránu, zřejmě tu poslední.

Škrábu se malátně na nohy a pozvedávám dlaně v mírovém gestu."V klidu, není potřeba násilí."
Opatrně sahám do váčku u pasu a vytahuji poslední minci.

Muž hypnotizuje mou dlaň a sklání vidle. Mrsknu po něm minci, kterou mrštně zachytí, usmívajíce se bezzubými ústy.
Prohlíží si mne s chlípným výrazem ve tváři a olizuje si své nechutné, masité rty. "Co taková kostička tu pohledává?" Zašišlá a několikrát odpudivě hýkne. Z jeho projevu vábivého smíchu se mi ježí vlasy na zátylku a žaludek při té představě opět křičí.

Ostražitě odhadnu mizivé nebezpečí, jista si tělesnou převahou narovnám svá pevná záda a hrozivě se ušklíbnu, sahajíce po jílci své dýky.

"Kde jsem se tu vzala?" Zeptám se hravě a rozhlédnu se.
U léty neoraného pole stojí bídná chatrč z vetchých prken bez okenic, výkaly a všudypřítomný zápach, podněcován nemilosrdným sluncem, jsou odpovědí na mou vyřčenou otázku.
Můj pohled se upře v dál, kde za poli se černají hluboké lesy a půl dne cesty od nich se ve slunci lesknou vysoké věže Maadu, državského hradu.
"Proč navracíš mne nazpět tam, kde všeho počátek i konec jest?" Zamumlám si pro sebe a zachmuřeně odvracím zrak.

Muž mi již raději nevěnuje pozornost a chvatně vidlemi popohání vyhublý dobytek, jenž je pokryt nenasytným hmyzem a krvavými boláky, co nejdál ode mne.

Vyklopýtám z polorozpadlé ohrady směrem k lesům a má ústa žadoní po vláze.
Vratkým krokem směřuji tam, kde tuším vodu.
Přikleknu k potoku, jenž dělí polnosti od lesních porostů a hltám z dlaní životodárnou tekutinu, snažíce srovnat si v hlavě události předešlých hodin, týdnů, měsíců, snad i let.

Odložím opasek s dýkou a odkopávám vysoké jezdecké boty. Stahuji černé nátepníky, jenž hyzdí několik stop po meči a položím je k dýce. Poté rozepínám přezky na šikmo šité, kdysi temně popelavé kožené vesty s kápí, kterou slunce místy proměnilo v odstíny kamene, z něhož je vystaveno město v dáli, však v ohybech stále pevná a poddajná jest, a ponořím ji několikrát do čisté tůňky, společně se spodky stejné barvy.
Nakonec svlékám krátkou černou tuniku a nořím se do mělkých vod, zavírajíce oči.