Pouto

2.

Nebe rozevírá své purpurové vějíře v plné kráse na odiv, pyšně hlásajíce tak své rohodnutí, den ukončit.
Hledím v něj, v ústech sousto kradeného, však chuť není. Zamyšleně klopím zrak ke svým krokům, neschopna zbavit se svíravých pocitů, mysl neklidnou.

V dálce zahlédnu tři jezdce s korouhví, mne dobře známou, blížící se mým směrem. Nedlouho tomu je, kdy zkřížili tací zbraň s tou mou. Nyní potřebuji ve stínu zůstat.

Přede mnou pomalu kodrcá se povoz, starými prkny obehnám, každé jedno z nich vrzajíce do kroku mého, obtěžkán plnými sudy čisté smoly. Povoz táhnou dva statní huculové bílé hřívy a pevných nohou, lépe živeni, než ti, co jim hřívy češou.
Na kozlíku pohopsává hubeňoučký stařík, zjevně vděčen za klidné povahy svých ořů, v jedné ruce chabě držíc otěže, v druhé malou louč. Pomaten je snad? Stačí jiskra.

Rychlým krokem dostihnu povoz a lehce vyhoupnu se vedle starce na kozlík.
Úlekem upustí louč, kterou rychle zachytávám a uhašuji.
Bez obtíží přebírám otěže. Stařík vystrašeně tiskne se k zábradlíčku.
Pokládám prst ke rtům a usměji se, on div nevykřine hrůzou.

Nechápavě kroutím hlavou a pomlaskávám na koně, jako na staré známé, udávám jim směr.

"Blíží se bouře." Nadnesu do klapotu podkov, které se rozhléhají rozbitou cestou, vedoucí úvalem.
Jezdci míjí nás.

"Již dlouho." Odpoví stařec.
Zkoumavě na něj pohlédnu a podávám mu, co zbylo mi do úst.
Lehce se uvolní a hladově přijímá to, co nabízím.

"Jak vede se pánovi, co sytí Tě?" Nepohodlně zavrtím se na kozlíku.

"Vede, vede." Po chvíli ticha odpovídá.

"Pole jsou pustá, zvěř v lesech není. Dobře pán hospodaří. Nikdo se nepostaví?" Zamračeně na něj pohlédnu.

Klopí zrak na své rozbité ruce. "Mladé ve vojáky povolává a na nás nezáleží. Bere a nevrací. Po smrti Dobrého zle vede se obyčejným."

"Není zde nikoho?" Opakuji otázku, tentokrát pohledem neuhýbá.

"Havran." Zašeptá, sotva slyším.

Mlčky již setrváme, více neptám se.

Šero již mění se v noc, opouštím krásné huculy a starce, jenž zdráhavě mává mi, ústa plná kradeného, zapaluje louč. S povzdychem osudu svému ponechávám jej.

Klikatá cestička staletým osikovým hájkem vede. Lístečky volají mne svým klepotem do ticha. Naříkají a vzápětí smějí se lidskému bytí, měsíc nikde, aby je utišil. Na konci hájku, na mírném kopečku, svíce v okni plane, pro mne, vím to.

Bez klepání vstupuji.

Teplo vyhasínajícího krbu vítá mne. Kam pohlédnu, tam byliny ve svých vůní rozjímají visíce všude kolem, hrubě tesaný stůl plný misek s oleji, mastmi a pryskyřicí připomínají mi dětství, kdy prchala jsem ze zdobených sálů a hrála si zde s kamínky, míchala vonné esence a trhala kvítečky léčivých rostlin. Tak dávno se to zdá být, kdy šťastnou drobotinou byla jsem.
Zhluboka vdechuji ty vůně, stahujíce kápi. Přidřepnu a přihazuji polínko do žhavých uhlíků, hledíce do znovuzrozených plamenů.

Zavrzání prkenné podlahy, pokryté čistou slámou, vytrhne mne ze vzpomínek.

"Zanna Grarev." Zaskřípá stoletý hlas z tmavého koutu a již se ke mne vztahují pokřivené ruce.

Oči pálí mne něhou, když jdu jim vstříc. To již ze stínu vystoupí celičká Halle. Slepé oči prázdně hledí, však o to více ostatní smysly stařičké vidoucí jsou.
Připomíná malý pařez, hluboké brázdy zdobí její kdysi krásnou tvář, bezzubá ústa v úsměv mění se a tělo pokrouceně nejistým krokem malých nohou šmátravě hledá cestu do mé náruče.

Skloním se, jemně, mlčíce, objímám tu křehkou skořápku s jasnou myslí. Voní mýdlem a bylinkami, bílé hedvábí vlasů otře se o mou tvář.

"Pojď maličká, uvař čaj a posadíme se spolu. Času není nazbyt, mluvit musíme." Naléhavě mne popostrkává k činnosti a usedává ke stolu.

Vroucí kotlík rozlévám do pohárů a přisedávám. Nadechnu se, však umlčena jsem.

"O mne žádných slov. Na to přijde. Dnes čekám Tě již mnoho let. Znamení promlouvají. Spravedlivá žádá a Ty musíš vyslechnout ji."

Usrknu čaje a pokládám své dlaně na její.

"Ach, tak moc jsi vyrostla. Síla v Tobě vězí, osudem dáno jest, však prokletím může se zdát. Ty musíš pochopit, cesta to lehká není. Spravedlivá pokušením svádí, volá Tě. Podlehneš. Však ona vysvobozením pro Tebe i jiné jest. Pamatuj, byť světlo v ní není. Váhy misek již nesrovnají se a nedobře bude i nadále, rozhodneš-li se jinak."

"Nerozumím." Promluvím konečně, čaj pálí mne v hrdle.

"Porozumíš." Popleská mne po ruce.

"Tam, poslední prkno u zdi. Vem si ji. Tvůj otec ji u mne ukryl, nyní čeká na Tebe."

Váhavě stavím svíci na zem a pomocí pohrabáče namáhavě odtrhávám prkno.
Plamínkem posvítím do prohloubně, kde pečlivě ukryta je v houně liščím.

Jemná černá kůže, obepínající krátkou násadu bradatice, mne hladí v dlani, silná raň, zdobená znaky mého rodu, přechází elegantně v dokonalé ostří.

"Sekera mých otců." Vydechnu překvapeně a přejedu palcem ostří, jenž se zbarví krví.

Přiveď ji, běž! Slunce dlouho spát nebude."