Pouto

3.

Jasné hvězdy, roztříštěné v nekonečnu, mlčky shlíží ze své černočerné klemby.
  Vtíravý pocit neklidu zrychluje můj horký dech, jenž sráží se v malé obláčky, byť letní noc kraluje. Horské štíty více berou, než-li dávají.

Netrpělivě zavrtím se v nepohodlném postoji, skryta za malou zídkou pozoruji dvojici strážných, kteří již poněkolikáté prochází kolem zvonice a dveří, které jsou mým cílem.
Za dveřmi, na vrtkavé židli, dřepí  podsaditý žalářník s mohutným knírem a nabytým rozkrokem, v němž neduh pivem a masem trápí jej. Každou chvíli vybíhá ze svého kouta a s naříkáním ulevuje si od trápení. Doufajíce v tuto chvíli, promnu si zkřehlé prsty a klidním bušící srdce.

Stínový výcvik nikdy nebyl mým bratrem. Raději vrhám se s křikem na odiv, v tváří tvář. Však nyní vděčna jsem za něj a za ty, jenž tvrdou rukou vedli mne jeho úskalím.

Strážní znuděně opouští malé náměstíčko, spoře osvětleno lucernami a loučemi. Družný hovor těch dvou v tiché ozvěně ztrácí se v kamenných zdí. Mnoho času není, než opět jejich kroky rozezní se z druhé strany.

Z lehkostí přehoupnu se přes zídku a  přikrčeně, držíce se stínů, přeběhnu k domu naproti. Nad dveřmi líně plamen obtáčí se kolem smolné přízky a tlumeně poprskává. Není vysoko, i tak musím tělo v prut napínat a se syknutím zardousit světlonoše.

Neslyšně tasím dýku, tepanou neznámou ponechávám houpat se po mém boku. Je nutností důvěru v ní získat a nyní rychlost a přesnost je nasnadě.

Několik okamžiků vyčkávám. Pochrupkávání za dveřmi mne nutí k činu, čas běží. Dýkou přejedu přes dveře a tisknu se zády ke zdi.

"Co to kruci.." Ozve se rozespalý hlas a židle bolestně zavrže. Dva šouravé kroky přeruší cinkání klíčů. V zámku cvanke, kolem mne zavane smrdutý průvan a vykoukne plešatá hlava.

Zadržím dech. Rychlým pohybem, s přesností cvičeného smrtonoše, mrštně chytím ho za knír a než se stihne nadechnout, má dýka projede jeho levým okem hluboko do hlavy a zase zpět. Krvavý cákanec švihne mne do tváře a na okamžik oslepí. Rychle protřu si zrak a ze všech sil tlačím ho co nejtišeji na vrtkavou židli, kde se jeho tělo v okamžiku hroutí, ústa chrčí.
Zamykám dveře a zadýchaně otírám dýku do jeho špinavé haleny.

S tichým vrzáním otevírám další dveře a loučí posvítím do útrob sklepení, z něhož vedou kluzké schody. Po mokrých kamenných zdech se táhnou slizké šlahouny kořenů a chlad ovívá mou tvář, na níž krev mrtvého zasychá. S lehkostí vánku našlapuji bez dechu opatrně po zrádných kamenech a naslouchám pištění krys a kapkám vody, bohatě tříštící se ve své písni smrti.
Po několika zákrutech úzkého schodiště zaslechnu hlasy a rychle odhazuji louč, jenž prozradila by mne.
Měkce došlapuji, krůčkem po krůčku šmátrám v naprosté tmě a křivím ústa v úšklebku nad svou hloupostí s myšlenkou, že život dávám v šanc, slepě věříce slovům stařeny, nejbližší mému srdci, však pomatenost mohla vstoupit do vidění, které mi předsevzala.
Olíznu krev, stékající pomocí všudypřítomných kapek do mých úst a s odporem ji vyplivávám. Zaháním pochybnost nad svým konáním, snad vysvětleno bude mi více, až osvobodím napůl mrtvou.
Po chvíli matné světlo odráží se od stěn spolu s hovorem dvou mužů. Neslyšně lepím se na slizkou zeď a sunu se k okraji.
"Koukej mi navalit ten zlaťák! Vyhrál jsem!" Něčí pěst uhodí do stolu až v něm zapraská a obrovský stín zvedá se ze štokrlete. Rozhostí se napjaté ticho a ozve se opět hlas, nyní smířlivý a plný strachu. "Dobře dobře, dáme ještě jednu hru." Odpovědí mu je spokojený říhanec, doprovázen syčivým zvukem škodolibého smíchu.
Kousnu se do rtu. Strážného zvládnu, však žalářník, jenž trýznil nebohou pod gilotinou, je dvakrát vyšší a třikrát silnější. Pouze rychlostí a lstí mohu překonat tu hromadu svalů, doufajíce, i tuposti.
Dle hlasu žalářník sedí blíže, moment překvapení bude mou výhodou.
Přichystám si dýku a na vteřinu zavřu oči, v plné soustředěnosti klidním rozjitřené smysly.
Plán je prostý. Tiše připlížím se zpoza rohu, podříznu obrovi hrdlo a poté se vrhnu na překvapeného strážného.
Listy omaštěných karet pleskají jeden za druhým o stůl, teď je ta chvíle.

Přikrčím se a udělám krok.

Pod mou patou zapiští nebohé zvíře.

Na okamžik strnu, však to již drtí mou šíji obrovská tlapa a já ztrácím půdu pod nohama, stále křečovitě svírajíce dýku, lapám po dechu.

"Copak tu pohledává takové kuřátko?" Zlověstně zabrouká, držíce mne ve svěráku,vycení své tesáky a přibližuje tvář k té mé.
Se sípavým nadechnutím skloním bradu, vší silou zakousnu se do odporného nosu žalářníka, který zavyje bolestí.
Jakmile stisk kolem šíje trochu povolí, napřáhnu se a již hledám cestu dýkou skrz jeho břicho. Zuřivě vykřikne a snad láme mi vaz. To je můj konec, pomyslím si, když v hlavě rozezní se mi hudba divokých řek a potoků.
Z posledních sil napřáhnu se, bodnu, zakroutím dýkou a trhnu šikmo po obvodu jeho pasu. Vnitřnosti valí se ven a hromotluk ztrácí sílu. Tvrdě a téměř v bezvědomí dopadám tváří k zemi, obr se kácí po mém boku.

"Ty svině!" Vrhá se ke mne strážný s taseným mečem. Stále bez dechu překulím se na záda.
"Teď ti to spočítám!" Uchopí meč obouruč a rozkročí se nade mnou, ostřím míří na mou hruď.
Sahám ke svému opasku,v dlaň mi vklouzne ocelová kráska a v poslední chvíli vykryji ránu, jenž o kousek mine mne, čímž muž ztrácí rovnováhu a nakloní se více. S přidušeným výkřikem posledního obsahu mých plic zaseknu sekeru do jeho tváře, jenž se okamžitě otevírá ve dví jako rozlousknutý oříšek. Muž padá mrtev vedle mne.
Bezvládně, ležící, ztrácím vědomí, hrdlo zalité vlastní krví, dusím se.

"Dýchej.." Ozve se u mého ucha.