Navždy?

1

Ráno vstávám jenom z donucení mojí matky, jinak bych klidně zůstala dál ležet. Myslím že by to nikomu nevadilo, pokud ano měli by to blbý.
„Bleir vstávej, přijdeš pozdě do školy." „Nedávej tak dětinské otázky. Je snad samozřejmé že by to vadilo." S touhle větou se na mě usměje a já tedy ač nerada tak vstanu. Obleču se, udělám ranní hygienu, jemně nalíčím a jdu dolů do kuchyně. Na snídani se ani nezdržím, nepotřebuji vidět opilý obličej mého nevlastního otce. Můj pravý otec zemřel na leukemii.
Mému biologickému otci se tento nerovná ani po kotníky. Můj biologický táta se jmenoval  Victor Nikiforov. Jak já tak i moje matka jsme ho obě dvě milovali. Máma ale asi zřejmě méně, když zemřel tak si poměrně rychle dokázala najít nový vztah. To je jediná věc za co jí nesnáším.
Stojím na zastávce a čekám na autobus, mezi tím kolem mě projede místní "gang". Ostatní je nemusí ale já si myslím že tahle skupinka motorkářů má kolikrát pravdu, a ostatní se za tu pravdu jenom rozčiluji. Zřejmě se bojí přiznat pravdu. Tady v tomhle městě jsem nevyrůstala, sem jsme se přistehovali za Samuelem za máminým novým přítelem.
Bydlíme tu už přes tři roky a já si pořád myslím jako bych tu byla první den, nikdo se s se mnou nebaví, až na Mayu, ale s tou se bavím protože je jako já. Má ráda klídek a nenechá si nic líbit.
Přijedu autobusem do školy a vystoupím, venku už tam na mě čeká Maya.
„Ahoj Příšero, tak jaky si měla včera den." „Ahoj „Pocahontas no znáš to klasika, úkoly, hra na donášku večer dělat servírku a potom tři hodiny spánku. Nic Nového. Co u tebe?" „Také nic nového chůva, uklízečka a pět hodin spánku." Obě jenom pokrčíme rameny, zasmějeme se tomu a jdeme do třídy. Máme výhodu že spolu chodíme do stejné třídy a máme stejné hodiny.
Celý den poslouchám tu nudnou výuku. K nám do školy chodí i pár jiných členů od toho jistého "gangu" Ovšem byli jako já a Maya bavili se jenom mezi s sebou, s nikým jiným se nebavili. Jsme na obědě a v klidu obědvám, V tu chvílí ke mně přijde skupinka místních královen. Tedy spíše jedna královna a její služebnictvo. Zvednu k ní pohled. „Potřebuje naše královna něco že mě poctila svojí návštěvou." Usměji se na ní falešně stejně tak jako ona na mě. „Vážně vtipné, moc dobře sama víš že pokavaď budeš pořád sama, tak si tě budou dobírat pořád. Budeš u mě a budeš mít respekt, budeš-li sama tak budeš jenom terč." „Jo to sice vím, ale ty by si mohla zase vidět že já být tvoje dvorní dáma nechci a ani nepotřebuji, raději budu terč než abych stála vedle tebe a tvých služek, raději budu patřit mezi ty chudší než abych byla jako vy, převoněná, zmalovaná slepice co neví co se sluší a patří. Takže se můžeš otočit a zase odejít." S touhle větou co jsem jí odpálkovala velice jednoduše a ještě slušně si s odseknutím otočila na podpatku a odešla. Mě přešla chuť proto jsem se sbalila a také odešla.