"...proto bude lepší, když teď nebudeme spolu. Promiň"
Stála jsem jako opařená. Po roce a půl mi napsal tohle? Musela jsem si to celé přečíst ještě jednou. Pořád jsem nechápala. věděla jsem, že už delší dobu to mezi námi skřípalo. Před pár týdny mi oznámil, že potřebuje nějaký čas na to, aby se dal dohromady. Dala jsem mu spoustu prostoru, ale očividně to nebylo dost. Ať už se stalo cokoliv, tak rozchod přes telefon jsem si snad nezasloužila. Nebo ano?
Volám mu. Telefon vyzváněl asi minutu, ale nic. Zkouším to znovu a znovu, ale pořád se nic neděje. Popadla jsem první věc, kterou jsem měla po ruce a švihla s ní o zem. Váza s květinami se roztříštila a do pokoje vešla máma. "Můžeš mi vysvětlit, co tu takhle pozdě děláš? Ukliď to a okamžitě spát!" Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem na ni koukala se slzami v očích. Ani ji nenapadlo se mě zeptat, jestli jsem v pořádku nebo co se děle. Poslední dobou spolu moc nevycházíme a pláč je u nás bohužel dost častý. Vzala jsem si deku a odešla na balkón. Sedla jsem si na zem, nasadila sluchátka a koukala na hvězdy, které jsem skoro neviděla přes proud slz.
