Kočičí válečníci - (ne)přeložené knihy

kapitola 3.

Dráp otevřel oči do řídkého, šedivého světla, prosvítající mezi ostružiním. Nebylo to tiché ráno, ale vzduch byl teplý a vydýchaný z ostatních spících koček kolem něj. Opatrně se pohnul, aby nevzbudil Ostříže, který se opíral o jeho záda, a postavil a vyšel ze svého provizorního pelechu. Hromová stezka byla tichá a les voněl čistě a zeleně. I přes poloviční denní světlo se podíval přes stromy, se snahou rozeznat, které ještě jsou hranicí Hromového klanu. Cítil, jak se mu ježí srst s představou, že se právě Ohnivous choulí ve svém pelíšku, uprostřed válečnického doupěte, a sní o vítězství. Jen si mírumilovně spi, dokud můžeš, mazlíčku.

Zaslechl za sebou praskání listí. Viděl jen Pařeze, jak se snaží otřesat prach ze svého kožichu. "Viděl jsi hlídku?" zeptal se.

"Ne, je příliš brzo" Dráp se otočil směrem k sotva viditelné Hromové stezce mezi stromy. "Nemůžeme tady zůstat. Nechceme přivést pozornost Hromového klanu a potřebujeme více místa pro lov. Vzbuď ostatní. Odcházíme hned, než začnou ranní hlídky."

Pařez zmizel zpátky v ostužiní, Dráp zůstal na místě a potichu sledoval les, ve kterém byl narozen. Vrátím se, potichu slíbil. Ale až budu dost silný srazit Ohnivouse k zemi a Hromový klan s ním.

Motanice zývla, když se prodírala ven z ostružin, ale hned, jak spatřila Drápa, svou tlamu zavřela a zvedla hlavu. "Kam to jdeme?"

Dráp mrskl ocasem směrem k Hromové stezce. "Přejdeme a dále půjdeme podél hranice Stínového klanu, dokud se nedostaneme do divoké části lesa."

Bezocas vypadal vylekaně. "Co když nás chytí hlídka? Na území Stínových nebudeme vítáni!"

"Slunce ještě nevyšlo. Nebudou tam žádné hlídky." Mňoukl Černá tlapa.

Dráp vedl kočky skrz dlouhou trávu mezi hranicí lesa a hladkou, černou Hromovou stezkou. Kamenná řeka byla tichá, pořád páchnoucí po příšerách, ale vlhká od ranní rosy působila chladně a příjemně se po ní chodilo. Kočky běžely těsně za sebou a hned po překročení se zase ponořily do trávy. Nikdo z nich neřekl ani slovo, když konečně vstoupily do borovicového lesa. Dráp viděl, jak se srst Černé tlapy úplně naježila při překročení hranice, a Ostřížovy oči byly široké a vystrašené, jakoby každou chvíli viděl ze stínů vyskočit někoho, ze svých bývalých klanových druhů, s nenávistí v očích. Ale les byl tichý. Všichni se nerušeně plížili podél plotu a stěn dvounožců, dokud nedorazili k místu, kde se několik prastarých stromů splétalo do sebe a vytvářeli tak skvělý úkryt.

"Tohle je nejvzdálenější místo na území Stínových." Zašeptal Ostříž. "Tyto keře jsou z místa dvounožců a je tak těžké se přes ně dostat, že je Stínový klan používá jako obranu před divokou částí lesa."

"Stejně tak nás i dobře ochrání." mňoukl Dráp. "Musí tu být nějaká cesta skrz."

Černá tlapa prošel po úpatí větví, které se prolínali až k zemi. "Tady je vchod." zamumlal. "Dostal jsem se tam, když jsem byl ještě učedník."

Motanina zastříhala ušima. "Měl jsi štěstí, že ses dostal zpátky! Kdo ví, co tě mohlo na druhé straně potkat?"

Pařez na ni nechápavě mrknul. "Jsou tam jen stromy," mňoukl. "Co sis představovala? Klan lišek a jezevců, čekající, až ti budou moci roztrhat kožich?"

Motanina mrskla ocasem. "Byla jsem loajální válečnice Stínového klanu," zafuněla. "Nebyla to moje věc, co se děje za hranicemi klanu."

"No, to se změnilo, ne?" Zabručel Dráp. "Pojďte." Protřel se kolem Černé tlapy, vyšplhal se po pokroucené, stříbrné větvi a dostal se tak do středu stromu. Moc neviděl skrz listy na druhou stranu, ale k jeho překvapení si všiml, že mezi kmeny stromů bylo dost místa. Slyšel ostatní, jak ho následují a tak pokračoval vpřed, snažící se ignorovat tíživou bolest jeho zraněného břicha. Brzy byl zase obklopen lesklými listy, ale soustředil se jen na svou cestu skrz. Proskočil listím do otevřené mýtiny na druhé straně. Před Drápem se objevila divoká část lesa, podobající se spíš území Hromového klanu, než Stínovému - místo vysokých borovic tam byly staré duby a jasany.