Umlčena (HP)

6.část

Posadil se na křeslo v jeho komnatách. Zadíval se do plápolajícího ohně, který osvětloval jen koberec před krbem.

V rukách ještě svíral Smrtijedskou masku. Drtil jí prsty tak silně, že by mohla popraskat. Měl zavřené oči a na bledé tváři, která měla o několik odstínů bledší barvu než obvykle, mu hrál znechucený výraz.

Bylo mu ze sebe zle.

Na druhou stranu to co provedl mělo vysvětlení, které by ho mohlo z části obhájit. A to je dobře, protože on potřeboval obhájit své činy.

Né před ostatními, ale hlavně před sebou.

Chtěl, aby ho nenáviděla. Musí ho nenávidět, protože on s ní žít nemůže.
Věděl jaké city k němu tato žena cítí, ale on ji nechtěl zklamat.

Jak rád by s ní byl. Bohužel to nejde. Ostatní Smrtijedi by ji zabily za to, že je mudlorozená  a jeho by čekalo to stejné.

Vždyť on má lásku vyvracet a zabít každého kdo v ní věří. Už jednou se spálil. Nechce to udělat znovu.

Odhrnul dlouhý rukáv pláště na pravé ruce a zahleděl se na Znamení Zla.  Díval se na různě dlouhé jizvy na jeho zápěstí. Protínaly to odporné znamení a připomínaly mu jeho zklamání.

Přejel po všech rukou, jakoby se ujišťoval, že jsou skutečné.

První jizva, která se táhla přes znamení, byl pouhý pokus o ukončení jeho role Smrtijeda. Když zjistil, co ho čeká, bláhově si myslel, že tímto gestem vše zvrátí.

Druhá jizva se Znamení Zla už nedotýkala. Byla to jizva, která patřila jeho matce, kterou nedokázal ubránit před jeho odporným otcem, kvůli kterému zemřela.

Potom už to bylo pár jizev kvůli nevinným lidem co musel zabít na přání Temného Pána.

  A nahoře u spousty žil, se táhla jedna veliká jizva patřící Lily, kterou miloval a díky jeho naivitě zemřela.

A on pevně doufal, že tam nepřibyde  další.

                        ~.      ****.      ~. 

Seděla natisklá u zdi a choulila se do klubíčka. Tváře smáčené slzami a ret rozkousaný do krve. Všechno jí bolelo. Zápěstí měla od magického železa popálené a navíc to pravé, měla nateklé. Nepříjemně jí v něm bodalo a pulzovalo. Byla si jistá, že je zlomené.

Navíc, nedokázala pochopit proč ji to udělal.

Byla přesvědčená, že není stejný jako ostatní. Že by jí tohle nikdy neudělal.
Znala ho více než všichni. Dovolil jí nahlédnout za jeho kamennou tvář, ale po tomhle všem se bála, že to byla jen další přetvářka.

Teprve teď si pořádně uvědomila co jí udělal. Naplno se znovu rozplakala.

Sebral jí poslední kousíčky její důstojnosti. Vzal si od ní co chtěl a zmizel, i když mu jasně dala najevo, že v něj věří. A on ji potopil, jako velká vlna malou, papírovou loďku.

Celé dny jí udržovalo při životě pomyšlení na něj. Teď doufala, že už ho nikdy neuvidí.

Pomalinku se přesunula na kus deky, kterou jí vyčaroval, než odešel. Byla jí strašná zima, a tak se do ní zabalila a znovu se přesunula ke stěně.

Chtělo se jí řvát a brečet, ale neměla dostatečnou sílu. Agónie bolesti jí pohltila a ona se zmohla jen na slabé kňučení, kterým si ulevovala od toho hrozného muka.

Tohle mu nikdy neodpustí.

Už navždy bude mít před sebou jeho triumfální výraz, když ji pustil na zem.

Rychle se naklonila na stranu a pozvracela se. Bylo jí špatně.

A to všechno kvůli němu.

A proto zoufale toužila, aby znovu nepřišel.