I'm in LOVE

Nesnášel jsem práci číšníka 1/2

Nikdy jsem neměl rád práci číšníka. Ano, co se týkalo platu nemohl jsem si nikdy moc stěžovat, měl j sem mít ke konci prázdnin na motorku, co jsem si přál? Měl, proto jsem byl ohledně platu v klidu, zbytek ale?

Opilý lidé. Nesnášel jsem opilé lidi. Na výběr kde pracovat jsem však moc neměl. V mém městě aneb ve velice oblíbeném turistickém místě v Chorvatsku byli vesměs jen dva druhy podniků. Slušné restaurace, kde však bylo věčně plno a na brigádníky kašlali, nebo bary podél pláží, kde to bylo...zajímavé. Samozřejmě, že jsem musel skončit v jednom z těch méně známých barů, skoro na konci města, kde pláž i hotely byli jen pro ty nejbohatší. Tudíž pro Američany a Brity. Blah.

Vlastně mě do onoho podniku přijmuli jen díky mé dobré angličtině. Díky počítačovým hrám a mluvením na internetu jsem uměl plynule anglicky, můj akcent byl taktéž docela poslouchatelný, a když majitel slyšel, jak jsem se na baru dokázal bez problémů bavit s jedním z těch amíků, co se mě ptali na jakési rady ohledně drinků v nabídce, místo jsem měl hned jasné. Pak už jen stačilo podepsat smlouvu na dva měsíce, kdy k nám lidé jezdili nejvíc a bylo to. Peníze se mohli už jen hrnout.

Samo o sobě jsem ale pracovat jako číšník nesnášel. Opilí lidé si na mě arogantně vyskakovali, někteří se neuráčili mi dát ani dýško, holky mého věku po mě mlsně koukali. Přísahám, tolik mladých slečen se svými bohatými tatínky jsem snad nikdy neviděl. U každého třetího stolu seděl upocený chlapík, často s pár kily na víc, a naproti němu seděla mladá slečna, namalovaná až na prdeli, u čehož se jí make-up pomalu roztékal, kvůli vedru, které v podniku kvůli rozbité klimatizaci bylo. Zákazníkům samozřejmě ale neříkali, že ta klimatizace už od začátku prázdnin nejede. Jedno jsem však nechápal, proč své dcerky vodily své otčími do baru tohohle typu? Nečekal jsem, že by ulovili nějakou kořist, když jim za jejich polonahým zadkem stojí jejich ochranářský tatínek. Hádám, že koukaní jim asi stačilo.

Další typ zákazníků by se dali přiřadit k bohatým mladým. Tomuto typu lidí mohlo být mezi 21 – 30, kdy si nalhávali, že jsou ještě dostatečně mladí, aby lezli do takovýhle barů, a snažili si tam najít rande na jednu noc. Nebo se jednoduše chtěli opít, to byla druhá možnost. Proti tomuhle typu zákazníků jsem nic moc neměl, sice mleli často hovadiny a čas od času je musel Rick, jeden z naší ochranky, vyhodit, nebylo s nimi nic moc špatného.

A poslední typ? Staré babky. Ty snad komentovat víc nemusím, jen k nim dodám, že ty mizí kolem desáté hodiny domů, takže je aspoň o pár 'piňa colád' a 'sex on the beach ' míň.

Ten večer se však v baru ukázal výjimečný typ zákazníků, který se viděl spíše kolem dvanácté hodiny odpolední, kdy se schylovalo k obědu, proto když přišli v půl jedenácté večer? Bylo to zvláštní. Klidným krokem jsem došel ke stolu s přibližně devíti členy a usmál jsem se.

„Dobrý den, co si dáte?" otázal jsem se svým profesionálním hlasem, samozřejmě anglicky, u čehož jsem doufal, že aspoň jeden z těch dvou rodin bude umět angličtinu. Než jsem k nim přišel, samozřejmě jsem je chvíli sledoval, bylo by ode mě totiž neprofesionální, kdybych k nim přišel a oni by si ještě ani nestihli prohlédnout lístek s naší nabídkou.

První pěti členná rodina, ve které byli rodiče, dva synové a jedna holka se na sebe podívali, než se slova ujala mamka. Mohlo jí být kolem čtyříctky, usměvavá.

„Dvakrát becherovku s tonikem, dvakrát pivo a jednou..." než pokrčovala podívala se na nejmladšího člena rodiny a ká na onu dívku, která naštvaně zkrabatila obočí a prohodila podivné „Hej", než mamka s povzdechem pokračovala, „a ještě jednou becherovku s tonikem."