Elizabeth

Část 1 nový student

A je to tady. První školní den. neboli můj druhý rok ve škole začíná. Před tím mě učila moje máma, protože my čarodějky stárneme pomaleji než lidé. Nyní mi je 180 a vypadám na 18. Ano, stárnu 10x pomaleji a můžu se dožít až 1000let. Ty nejmocnější z nás se přirozeně dožijí i více, ale většinou je něják zabijí právě Fůrie, aby jsme my neměli přesilu. Zemřela takhle už spousta královen -ano, královen- kterými se mohli stát jen ty čarodějky, které měli nějakou schopnost navíc. Takovou schopnost, kterou nemá nikdo jiný. Být královna musí být oprus. Štěstí, že já jí být nemůžu. Můj táta je elf a díky němu mám takoví vztah ke zvířatům a přírodě.
No tak tedy, když jsem šla do školy, všichni se na mě divně dívali. Nebyla jsem zrovna oblíbená ve škole obyčejných lidí a tak jsem se vždycky držela dál. Byla jsem radši někde v lesích a tohle, to pro mě bylo hotoví peklo.
Když jsem vcházela do dveří, vrazil do mě nechtěně jeden kluk. vysokej, černý vlasy a tmaví modrý oči. Dá se říct, že k zulíbání.
"Oh, promiň." hned se omlouval a odstoupil ode mě.
"V pořádku" kývla jsem a všimla si značky na jeho náramku, jak se zatřpytila. To samé udělal i můj řetízek na krku, který byl ale pečlivě schovaný pod tričkem. "Jsi tu nový?" hned jsem se zeptala.
"Ano, jak jsi to poznala?" podivil se.
"Kdyby jsi byl zdejší..." nedořekla jsem, protože mi skočil do řeči.
"Já jsem zdejší, je jsem nechodil na tuhle školu. "
"tak kdyby jsi chodil na tuhle školu... ani by ses mě nedotknul. To vím jistě. Vyhnul by ses mi obloukem."
"Proč bych to dělal?" byl trochu podrážděný.
"To nevím" zavrtěla jsem hlavou.
"Jsem Connor" představil se a podal mi ruku.
"Elizabeth, ale jinak Lizzy" potřásla jsem si s ním rukou a chvíli mu hleděla do modrých očí, jako bych je už někdy viděla. Pak jsem si ale řekla, že je to hloupost a pustila jeho ruku.
" Takže..." začal. "provedla bys mě?" usmál se mile, ale v očích měl stále udív a trochu podráždění z předchozího rozhovoru.
"Jistě" přikývla jsem a šla jsem s ním do školy, kde jsem ho provedla a pak s ním došla k naší třídě. "máš tu teď taky hodinu?" koukla jsem se na něj zvědavě a pousmála se, když přikývl.
"Ano, mám" přikyvoval a pak se mnou šel do třídy, kde jsme si sedli do jedné lavice. Bylo skvělí sedět vedle někoho, kdo vás nemá za zrůdu jenom proto, že trávíte většinu času v lese a váš nejlepší přítel je vlk. I když o tom vlkovi neví tak i přes to mě mají za zrůdu.