"Zákony divočiny - Tesák" básní

2. Cizí smečka

Ze sna ho probudí rozrušený Blesk,
z očí mu zmizel hravý lesk.

„Vlna zmizela,", neklidně vrčí,
„hrozí jí velké nebezpečí!"

Tesák a Blesk řítí se krajinou,
musí najít vlčici ztracenou.

„Rychle, rychle, dokud je čas!"
volá v jejich mysli hlas.

Po chvíli ucítí Vlnin pach,
s ním však cítí děs a strach.

Běží daleko, až bolí tlapky,
brzy cítí i krve kapky.

Dobíhají k louce menší,
tam však Vlnin život končí.

Tesák se vrhá na útočníky cizí,
lesk z Vlniných očí mizí.

Po boji má chůzi vratkou,
s Bleskem půjdou domů zkratkou.

Blesk má výraz kamenný,
zasáhla ho smrt Vlny.

„Vlna náměsíčností trpěla,
až ji jednoho dne zabila.

Její duši sevřel chlad,
navěky tu bude spát."

Ke smečce jdou chůzí pomalou,
Tesák nevnímá bolest bodavou.

Když vedle nich rozprostírá se louka,
kde Lilii usmrtila rychlá kulka,

Tesák si vzpomene na chvíli krutou,
stále tam Lilii vidí mrtvou.

Mráz mu po zádech přeběhne,
tím Bleska "probere".

Ten nedbale závětří,
rázem se mu srst zježí.

Tesák brzy pochopí:
Jsou tady vlčí stopy!

Brzy se oba vlci krčí
v křoví a sledují smečku vlčí.

Když se ale oba mladí vlci vrací,
zlým zavytím se z nich klid vytrácí.