Už nikdy

2.

Ráno jsem se vzbudil na hotelu překvapený, že vedle mě neleží žádná neznámá holka. To už se nestalo dlouho, ne po noci v klubu. V hlavě jsem měl od včerejška jen jednu - odtažitou dívku s americkým přízvukem. Bylo na ní něco zvláštního, byla jiná. Měl jsem pocit, že jsem jí už někdy viděl. Ty stříbrné vlasy spadající v jemných vlnách těsně pod ramena jsem měl někde hluboko v hlavě uložené. V takové té složce lidí, kteří procházeli okolo parkoviště, mezitím co vy jste stáli u pokladny v obchodě a jen o ně zavadili pohledem. Doufal jsem, že ji ještě někdy uvidím, ale zároveň jsem věděl, že šance je až moc malá. Nevěděl jsem ani její jméno.
Po chvíli převalování a zřejmě nedostatečné snahy znovu usnout jsem vstal a vydal se do sprchy.

***

Stál jsem v nahrávací místnosti a čekal na chvíli, kdy budu moct začít rappovat. Sice jsem vydal album jen před dvěma měsíci, ale když se živíte tím, co milujete, čas nehraje žádnou roli. Když všechno bylo hotové, vyšel jsem z nahrávací místnosti a rovnou si to namířil ke kávovaru. Už s hotovým kafem jsem si sedl ke klukům na gauč a sledoval Tomáškovu hru. 

Podobně jsem strávil celý zbytek dne a až za tmy se vracel domů. V hlavě jsem měl jen tu jednu holku a to mě neskutečným způsobem štvalo. Nechtěl jsem se o ní zajímat, protože jsem věděl, jak by to skončilo. Zajímal bych se o ni, zjistil o ní něco, seznámil se s ní, scházel se s ní, měl ji rád, zamiloval bych se, stal bych se jí úplně posedlý, dal bych jí všechno, co bych jí na očích viděl, dal bych jí celý svět, položil bych za ní život. Jenže všechny jsou stejné. Za tu bolest, za tu zkurveně silnou bolest, to vážně nestojí. 

Doma jsem si jen sbalil, abych stíhal, a už se jen osprchoval a šel spát. 

Victoria

Padesát sedm vteřin. Kurva.

Thomas mě celou dobu sledoval a teď, když jsem opět stála na nohou a svlékala si rukavice, naznačil mi, ať jdu k němu. Čekala jsem, že to udělá, měla jsem na víc. Tohle byla domácí dráha našeho týmu. Tohle byla moje dráha. Tohle byla dráha, kterou jsem v klidu zajela za půl minuty, natož když teď byla zkrácená tak na polovinu. ,,Seš v pohodě?" zeptal se hned. Za hlubokého nádechu jsem si prohrábla vlasy. ,,Jo, jsem jen unavená. Moc jsem nespala, ale budu v pohodě. Pokud ne teď, tak za ty dva tejdny jo," řekla jsem mu s nacvičeným úsměvem, který ho měl přesvědčit o pravdivosti mé věty. Taky že to byla pravda, v poslední době jsem spala ještě míň než obvykle. Už jsem i přemýšlela, že bych zase zkusila prášky na spaní, ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem po nich spánek nenáviděla ještě víc. Ale byla jsem odhodlaná se do těch dvou týdnů hodit zase do pořádku. Musela jsem.
Chvíli jsme jen stáli naproti sobě, já ve vlastních myšlenkách, on nervózně se rozhlížejíc kolem. Nikdy jsme si nijak extrémně nerozuměli. Vlastně to jediné, co nás drží spolu, je Max. A to je to jediné, co mě drží v Česku. Max. Max Max Max. Měli jsme tu být spolu. Měli jsme si vším procházet spolu. Bylo by to fér po tom, co všechno jsme měli oba za sebou. Bylo by fér mít někoho, o koho se můžete vždycky opřít, někoho, kdo tu vždycky bude. Ale život není fér.

Otočila jsem se, přes hlavu si znovu přetáhla kuklu, přes ní helmu a nasadila si rukavice. Nastartovala jsem motokáru, nasedla do ní a sešlápla plyn. Plyn, brzda, plyn, brzda, plyn, brzda. Vnější okraj, střed, vnější okraj, střed, vnější okraj, střed. Plyn. PLYN, PLYN, PLYN. Trhnutí volantu, brzda až na zem. Cukla jsem sebou dopředu a pak zpět do sedadla. Rukama jsem pořád pevně svírala volant, pohled jsem měla upřený na dráhu před sebou. Už jsem za sebou slyšela Thomase, ale s hlubokým nádechem a výdechem jsem zase šlápla na plyn a pokračovala v jízdě. Musim se kurva sebrat. 

***

Je to kratší, než jsem chtěla, ale tak aspoň něco...

Nevim co dál k tomu říct

Good luck in this fucking shit called life, FuckingDeadRose