Už nikdy

3.

Pokud jsem na své práci něco nenáviděla, byly to rozhovory. Všechny ty trapné vtipy a falešný smích, nevěděla jsem, jestli mi to víc nahánělo hrůzu nebo chuť zvracet. O tom, že do mého soukromí nikomu nic není ani nemluvím. Ale byla to část mé práce.
,,Přivítejte prosím našeho dnešního hosta, Victorii Petersonovou," ohlásil muž, jehož jméno jsem si nepamatovala. Publikum vypuklo v hlasitý potlesk a já vstoupila na podium. S pevným stisknutím a kamenným výrazem jsem pozdravila moderátora a pokývla hlavou směrem k publiku. Pokud jsem v něčem byla po mé matce, byla to schopnost dokonale vystupovat na veřejnosti. Až na to, že světlé džíny a halenku jsem na sobě snad nikdy neměla a stejně tak jsem se do kamery nikdy neusmála se záměrem působit mile. Pokud vůbec někdy. ,,Vlastně je to jen Victoria Peterson," opravila jsem ho. ,,Ach, moje chyba, omlouvám se. A jak vás tedy mám oslovovat? Máte nějakou oblíbenou verzi svého jména?" ,,Gas." ,,Prosím?" ,,Říkejte mi Gas," zopakovala jsem pořád stejně chladným hlasem. Chvíli mu trvalo, než pochopil co po něm chci a ve mně se mezitím něco změnilo. Chtěla jsem pryč ještě víc.
,,Tak tedy, Gas,..." odmlčel se a já bojovala s touhou protočit oči. ,,Vy procházíte z Ameriky, je to tak, že?" Přikývla jsem. ,,Odkud přesně?" ,,Na tuhle otázku asi neexistuje konkrétní odpověď." Znervózňovala jsem ho, viděla jsem to. ,,A jak dlouho už jste v Česku?" Odpověděla jsem, že šest let a připadala si při tom jako u vyplňování nějakého dotazníku.

Takhle to probíhalo ještě několik desítek minut, než to chlap, jehož jméno jsem pořád neznala, raději vzdal. Domů jsem se vracela pořád stejně chladná, ale se slabým dobrým pocitem, že jsem opět nepropadla mé ukecané stránce. To by nepřineslo nic dobrého. Doma jsem se dlouho nezdržela, téměř hned jsem zase odjela do restaurace na domluvenou schůzku. Nevěděla jsem, proč tohle dělám. Proč tohle dělám já. Na vlastní pěst. Sama za sebe. Ale dělala jsem to. Možná, že mě k tomu muži něco táhlo. Možná mi někoho připomínal. A možná taky ne.

Přesně v jednu hodinu jsem vešla do restaurace, ve dveřích se zastavila a rozhlédla se po interiéru. Byl sladěný do tmavých barev v odstínech tak temných, že hraničily s černou. Za barem byla stěna celá pokrytá jakýmsi zeleným svinstvem, asi květinami. V prostoru mezi ním a mnou bylo pár menších stolků, podél prosklených stěn byly větší boxy.
Restaurace pusobila luxusně, stejně tak všichni lidé v ní. Drahé obleky, kostými a šaty sem naprosto seděly. Pak jsem tu byla já s mými vysokými koženými botami, černými cargo kalhotami a černo-šedým rozepínacím rolákem, působícím jako určitá kombinéza či co a muž v jednom ze zadních boxů ve volné mikině a s potetovaným obličejem. Rozešla jsem se k němu a za chůze si sundala sluneční brýle. Moje sebevědomá, rázná, ale klidná a ne příliš rychlá chůze vzbudila dost pozornosti, až se na naše vzájemné představování dívalo nejméně dvacet dalších lidí v místnosti. Pevný stisk, chladný pohled, vzpřímený postoj. Šest let v převážně mužském světě mě naučilo dost věcí, které jsem hned vypustila z hlavy, ale tohle je pravidlo, kterého se nepouštím. Proběhlo jen představení a už přichází první otázka. Nabídka tykání. Přijímám. Pokyne mi k výběru jídla a já tedy otvírám jídelní lístek. Peníze mám, ale neměla jsem. Zrak mi automaticky padne na až směšně vysoké ceny a já se neubráním malému znechucenému úšklebku. Druhá otázka. ,,V pohodě?" ,,Nepatřim mezi soucítící lidi, ale s těmahle cenama se stydim za ně," odpovídám pořád stejným tónem s pohledem na kusu papíru, který sám musel být drahý jako všechna moje auta dohromady. Souhlasí. Třetí otázka. ,,Skloňuje se tvoje jméno?" ,,Prosím?" Podívala jsem se na něj s lehce nadzvedlým obočím. ,,Jseš Američanka, tam jména neskloňujete. Tak ti nechci říct Victorio nebo tak nějak, jestli jseš zvyklá na první pád," vysvětlil mi jeho otázku. ,,Jsem zvyklá na oslovení Gas," odpověděla jsem po krátké pauze a zase se vrátila k jídelnímu lístku. ,,S tebou někdo musel dobře vymrdat," zamumlal a já předstírala, že jsem ho neslyšela.

***

Při obědě jsme se domluvili na všem potřebném a v půl čtvrté jsem se konečně dostala domů. Převlékla jsem se do šedých tepláků a většího tmavě modrého trika, vzala si mobil, peněženku a klíče, na nos posadila sluneční brýle a vyšla z bytu. V podzemní garáži jsem nasedla do černého Nissanu GTR R35 a vyjela do ulic Hradce. Zaparkovala jsem v další podzemní garáži, vystoupila z auta, zamkla ho a nastoupila do výtahu, který mě vyvezl do přízemí.  Ve vstupní hale budovy, kde sídlila naše stáj, jsem prošla okolo recepce a mířila na její druhý konec, když mě přerušil vysoký hlas doprovázený rychlým klapotem vysokých podpatků. ,,Slečno Peterson!" Zastavila jsem se, zhluboka se nadechla a otočila se na prsatou blondýnu, kterou jsou tajně podezírala z kurvení. No, moc tajně ne. ,,Zrovna jsem vám chtěla volat. Pan Jones s vámi chce mluvit," vychrlila na mě udýchaně. ,,To jste měla radši zavolat," řekla jsem si pro sebe, ale dost nahlas na to, aby to slyšela a otočila se zpět k výtahu. Stiskla jsem tlačítko s číslem čtyři a sledovala, jak mě ocelové dveře rychle oddělují od chaotického světa kravat a naleštěných bot. Nudného světa. Stupidního světa. Světa lidí, kteří se báli riskovat tak dlouho, až podlehli režimu.

***

Nenamáhala jsem se s klepáním a rovnou vstoupila do místnosti. Za stolem seděl Thomas ve stejně naleštených botách, ve stejně tmavě modrých kalhotách a stejně perfektně nažehlené košili jako každý druhý.  Rozdíl byl v tom, že on režimu nepropadl, on si vytvořil vlastní. My jsme ho vytvořili.
,,Kdy se naučíš klepat?" zeptal se aniž by odtrhl pohled od jakéhosi papíru na mohutném psacím stole s jednou fotkou jeho ženy a syna, druhou s Maxem a mnou. ,,Když se mi bude chtít, kouknu na nějakej tutoriál na youtubu," odpověděla jsem se stejným lhostejným tónem. Povzdechl si, odložil propisku a promnul si oči. ,,Nečekal jsem tě tu ještě dneska, posaď se." Ukázal na dvě kožená křesla před stolem. Odlepila jsem se od dveřního rámu a posadila se na pravé křeslo. ,,Jela jsem do garáží, v hale mě chytla Nela s tim, že mi zrovna šla volat. Pojďme dělat, že nevíme, že kancelář má tady na patře." Ušklíbla bych se, ale jako bych na to neměla energii. ,,Mam tady ty termíny na to focení, mohla by ses rovnou podívat, kdy by ti to nejvíc vyhovovalo?"

S Thomasem jsme vybrali termín za necelý týden, domluvili se na nějakých detailech ohledně závodu, který se měl konat za dva týdny a pak už jsem mohla jít do garáží dělat to, co miluju.

***

Docetla jsem Shatter Me a ted musim cekat do stredy, nez mi prijde Unravel Me(je pondeli vecer), takze tady mate neco a treba neco vyjde i zitra, ale nic neslibuju.(prislo to v patek)

Good luck in this fucking shit called life, FuckingDeadRose
P.S.: Pokud neco nenavidim, jsou to lidi.