Střípky duše [povídky]

DUCH LESA

Auto s námahou šplhalo do kopce. Svahy kolem něj byly porostlé hustým lesem. Nikdy jsem nepochopil, jak tady někdo může žít – do nejbližšího města to bylo hodinu autem, byl tu špatný signál a v půlce kopce se asfaltová cesta změnila na polní. Ale můj švagr to dokázal. Žil sám uprostřed lesa. Já a Sofie jsme jeho dům používali jako chatu na prázdniny a na víkend. Ano, chata to byla dokonalá, ale žít tady...?

Šlápl jsem na brzdu a auto zastavilo před malým, převážně dřevěným domkem. Zahrada nebyla příliš velká, ale Felix jako by považoval celý les za svou zahradu. Svým způsobem to byla pravda.

Jakmile Sofie otevřela dveře, k mým uším dolehlo hlasité štěkání. Vzápětí se v domovních dveřích objevil mladý muž. Světle hnědé vlasy mu spadaly do čela a veselé zelené oči se na nás usmívaly z tváře, v níž byla patrná výrazná podobnost se Sofií.

"Roxy! Ticho! Roxy! Nech je sakra trochu vydechnout!" okřikl hnědou fenu vlčáka, jež kolem nás vesele poskakovala a vrtěla oháňkou. Pak se obrátil k nám.

"Pojďte dál!"

Políbil Sofii, mně stiskl ruku. Pak nám podržel dveře a vstoupili jsme do malé, ale útulné světničky.

                              🌿

Ráno bylo chladné, až mrazivé. Sofie doma vařila, já s Felixem jsme si vyšli na procházku s Roxy. Zlatorudé listí vytvářelo strakatý koberec, jenž nám šustil pod nohama. Dech se nám u úst srážel a v podobě malých obláčků stoupal vzhůru k šedobílému nebi. Roxy bláznivě pobíhala sem a tam, hrabala se v listí, štěkala a dováděla. My ji následovali rozvážným krokem, ruce schované hluboko v kapsách.

Zastavil jsem se, abych vytáhl cigaretu. Strčil jsem si ji do koutku a chvíli a chvíli se přehraboval v kapsách, než jsem našel zapalovač. Můj švagr mi věnoval nesouhlasný pohled.

"Měl bys přestat"

Jen jsem něco nevrle zabručel a zvedl ruku se zapalovačem k ústům.

Pokračovali jsme v chůzi. Od Felixových úst stoupala pára, od mých kouř rozptylující se ve větru. Ptáci zkrášlovali lesní ticho svým zpěvem, cesta začala stoupat a my s ní a brzy jsme dorazili k malému jezírku. Zvedl jsem ruku, abych vytáhl nedopalek.

"Nedělej to."

Chtěl jsem něco odpovědět, ale když jsem se otočil k Felixovi, ztuhl jsem uprostřed pohybu. Za jeho zády stála dívka. Byla vysoká a bledá, havraní vlasy jí sahaly až do pasu. Oděna byla v něčem, co vypadalo jako zvířecí kožešina, od boků k zemi jí však spadala sukně ze žlutých a červených javorových listů. Na hlavě jí seděla čelenka z šípkového trní, na níž se skvěly zářivě červené plody. Měla velké, kakaově hnědé, oči, které připomínaly zvířecí. Právě teď mě upřeně pozorovaly.

"C- cože?" zamrkal jsem zmateně.

"Říkám, ať to neděláš! Neodhazuj tu cigaretu... Vždycky to uděláš na stejném místě. Když jdeme k jezírku, tak tady, když jdeme ke skalám, tak u toho velkého buku..." spustil Felix, který si mou otázku mylně vyložil jako reakci na svůj příkaz. Já ho ale neposlouchal. Ostražitě jsem sledoval dívku za jeho zády. Nepřítomně jsem odhodil cigaretu, která dopadla mezi několik dalších nedopalků.

Ve chvíli, kdy se dotkla země, tajemná dívka vykřikla. Prudce zvedla bosou nohu a v očích se jí zaleskly slzy. U kotníku se jí rýsovala čerstvá spálenina působící jako od cigarety.

Znovu jsem zamrkal. Dívka zmizela. Pokrčil jsem rameny a vsunul ruce do kapes.

                              🌿