Spolu to zvládneme |Kery & t/J

•2

Bylo úterý, já a Kery jsme byli na procházce. Byl květnový západ slunce, osm hodin večer, příjemné počasí. Keryho psychický stav se pořád horší a horší, bojím se. Drželi jsme se za ruce, jako vždycky. I když spolu nechodíme, tak se pořád vědomě chováme jako pár. Baví nás to a baví nás i reakce ostatních. Ve škole nás lidi nemají rádi nebo nás vůbec neřeší, naopak mi lidi milujeme pomlouvat, naše zábava. Moje myšlenky přerušil Kery. "T/j..budeš tady pro mě i přes to, že se stane cokoli?" Řekl, přitom se díval do země. "Samozřejmě, copak děje se něco specifického?" Zeptala jsem se. "Nene nic specifického." Odpověděl. "Dobře, ale kdyby cokoli jsem tu pro tebe, dobře?" Řekla jsem, on se usmál a podíval se na mě. "Chceš se jít uvolnit?" Zeptala jsem se a vytáhla z kapsy sáček trávy. Kery nahlas polkl a úplně ztuhnul. "No, jak myslíš." Řekl nejistě, já se otočila a táhla ho ke mě domů. Mamka s tátou jsou na dovolené, takže nemusíme řešit rodiče.
-
Kery si zapálil brko a podal mi zapalovač. "Copak chceš dělat?" Zeptala jsem se Keryho. "Tančit a zpívat!" Řekl a pustil do repráku moji oblíbenou písničku. Zvedli jsme se z postele a začali na sebe křičet text písničky. Cítila jsem se jako v nebi, ale Kery od té chvíle co jsem zmínila trávu, tak je dost nervózní. Já si užívala hudbu a vnímala pouze ji. Zavřela jsem oči a spadla na záda na postel, začala jsem se strašně smát. Kery si sedl vedle mě, usmál se když mě viděl, trochu se posunul a opřel se o stěnu. Zvedla jsem se a sedla si do jeho klína. Z ničeho nic jsem byla natisklá na jeho rtech. On začal spolupracovat, ale najednou se odtrhl. Já se oddálila. "Ježiši promiň, nevím co to do mě vjelo!" Vyhrkla jsem ze sebe a rychle slezla z jeho klína. Kery začal brečet a schoval si obličej do dlaní. "Promiň, promiň, promiň jsem úplně nepoužitelný, strašně se omlouvám!" Řekl se zvýšeným hlasem. Já na něj koukala úplně zmateně. Zvedl se, vzal si věci a rychle utekl z mého pokoje. Já pořád seděla v transu s pootevřenou pusou a pohledem na dveře od pokoje.

Hned potom co Kery zabouchl vchodové dveře a odešel, tak jsem začala hystericky brečet, klepaly se mi ruce a cítila jsem jak mi kapky slz padají na kalhoty. Zvedla jsem polštář co ležel vedle mě a hodila ho agresivně do chodby, jelikož dveře zůstaly otevřené po Keryho odchodu. "Kurva!" Vykřikla jsem a schovala si obličej do dlaní. Zase jsem něco posrala, ne jenom že jsem strašně nešikovná, ale začínám si kazit věci i s Kerym. Ráda bych mu všechno vysvětlila nebo si s nim alespoň popovídala, ale když se takhle pohádáme, tak se chvilku ignorujeme, ale potom to oba vstřebáme a zase se bavíme jakoby nic. Trochu jsem se uklidnila nad touhle myšlenkou, šla se umýt a lehnout si. Třeba to zítra bude lepší.

Další den jsem se vzbudila a strašně mě bolela hlava, asi jak jsem včera zkombinovala trávu s brekem. Sedla jsem si a chytila se za hlavu. Chtělo se mi zvracet, tak jsem rychle běžela do koupelny, skoro jsem to nestihla a už jsem zvracela do záchodové mísy. Zvracela jsem jak šílená, ale když jsem otevřela oči, nic z mé pusy neteklo. V tu chvíli mi to došlo, včera jsem neměla žádné jídlo, maximálně jsem se něčeho napila a potom jsem to spojila s trávou. Jsem slabá a dehydratovaná. Seběhla jsem dolů, jelikož můj pokoj je ve druhém patře našeho domu a našla pomerančový džus na lince. Vzala jsem ho do ruky a začala zběsile pít. Vypila jsem celý džus a když jsem si džus odtáhla od pusy začala jsem rychle dýchat. Chvíli jsem se opírala o linku v kuchyni a uvědomila si, že musím rychle do školy. Namalovala jsem se, oblékla se a snídani jako vždy vynechala, abych stihla první hodinu.

Hned jak jsem vběhla do dveří, tak tam byli skoro všichni a buď si s někým povídali nebo si hleděli svého. Šla jsem si sednout a chvíli pozorovala třídu když v tom mi došlo, že Kery nesedí vedle mě a to je skoro vždycky jako první co přichází. Vytáhla jsem telefon z tašky a podívala se jestli od něj nemám zprávu, žádné oznámení jsem neměla. Za chvíli přišel učitel, jako první hodinu ve středu máme vždycky matematiku, která mně ani Kerymu nejde, ale máme na to dobrého učitele, takže je nám to nějak tak fuk. Nejhorší pocit je když vedle mě nikdo není a já musím poslouchat každé učitelovo slovo, abych neumřela nudou. Zvedla jsem ruku a zeptala se jestli neví kde Kery je. Prý, že je u doktora. To je špatný, nechodí sám k doktorovi, vždycky jde se mnou. Nebo si to vymyslel jako výmluvu aby mohl zůstat doma. Ale proč? To ho ten včerejšek, tak vykolejil? Vím, že jsem udělala chybu, ale nebyl to důvod proč by zůstal doma ne? Pamatuju si jak jsem ho poprvé chytila za ruku a on byl dost nejistý na začátku, ale teď už to děláme bežně. Potom dni co jsem ho poprvé chytila za ruku normálně přišel do školy a povídal si se mnou, tak co je za problém teď? Doufám, že je v pohodě a zítra už do školy přijde...

Ahooj, vítám tě u druhé kapitoly tohohle příběhu. Doufám, že sis ji užil! Budu ráda za zpětnou vazbu v podobě komentáře, děkuji! Co si myslíte, že se děje s Kerym, má právo být t/J naštvaná? Má Kery důvod držet si od t/J odstup? To se možná dozvíte v další kapitole..