Z pohedu Thomase:
Od doby, co jsme se dozvěděl od Johnatana o DID jsem na to nemohl přestat myslet. Co když Zoe v mé hlavě je jen jedna z mých altereg? Co když jich mám víc jen ostatní mlčí? A jaký je můj vnitřní svět? Stalo se mi v dětství nějaké trauma, které si nepamatuji? Neznal jsem ani jednu odpověď na některou z otázek. Neměl jsme se ani koho zeptat s rodinou jsem se stále nebavil a měnit jsem to ani nechtěl alespoň ne v nejbližší době. Ale Zoe měla jasno hned. „Nejsem žádný tvoje alterego jsme jen mrtvá zpěvačka, která je v tvé hlavě. Naprosto normální. Ne?" řekla mi v hlavě. „Já si tedy nemyslím že je to normální." odpověděl jsme ji v hlavě nazpet." Ty mě chceš zase urazit že jo. No to se ti nepovede počkej já si začnu zpívat. " škádlivě vyhrožovala. Neodpovídal jsem a ona najednou začala. „Plešta vejšta numa numa jej numanuma numa jej" bylo to děsně halekaní „Bože že já jsem nemlčel." začala se posmívat „Bůh ti nepomůže, protože ten není. A Ježíše s Marii ani nevolej a nech je v klidu mrtvý." Odpověděla „Nech je v klidu mrtvý? A nemáš bejt i ty mrtvá?" ou teď jsem ji urazil ještě víc. „Dlouhá noc nikdo z nás nejde spát..." no tak po tomhle spát rozhodně nepůjdu. „Já nevěděl že mrtvoly rady zpívají takové vykopávky." rejpl jsem si s nadějí, že potom začne zpívat něco normálního, ale to jsem se velice mýlil. „Bzum bzum brekekeke bzum bzum rekekekekeeeeee." no do prdele. Co má ještě za repertoár připravený. Předem jsem proklínal všechny písničky, co ještě začne zpívat. A že jsem měl co proklínat právě začala jódlovat. „Dobře si člověk a ne alterego, spokojená. Omlouvám se." její mučí metody mě přemohly. I když jsem byl stále na pochybách přeci jen Zoe v reálu kdysi existovala a pamatuje si lidi co znala. „No dobře odpuštěno, ale začalo mi hrabat a teď bud těžké s tím přestat." To asi mělo být varování nad mými pochybnostmi. Musel jsem je utlumit jinak zase začne zpívat. Ale nepovedlo se. „Jede král jede král." Stále se mi to nedařilo „Sláva už je sníh, jedem na saních, kluci křičí, zvonek zní, jenom táta ztich.... Rolničky, rolničky..." Najednou byl klid, myslel jsme si, že jsem už vyhrál, ale najednou to začalo „Eeeeee makarena..." Teď jsem se snažil potlačit myšlenku na DID ještě rychleji, a nakonec jsem toho dosáhl. Byl klid a ani Zoe už nic neříkala.
Zdravím, Je tu další kapitola tuto kapitolu bych chtěla jako dárek věnovat své nejlepší kamarádce Datlovnice02 k našemu 5. výročí úžasného přátelství, velice jsem se od našich kravin inspirovala a doufám že se tato kapitola bude líbit. Jinak budu ráda za každý hlas a komentář. Snad nevadí že je to kratší kapitola. S pozdravem vaše LovePoezi.
ČTEŠ
Prokletá kapela
RandomTřetí a konečná část trilogie příběhů. Jsem Jonathan a v dětství jsem si prošel opakovaným traumatem z opakovaného znásilňování. Od té doby se u mě vyvinula porucha DID (Disociativní porucha identity). To znamená že mám svůj vnitřní svět, který obý...
