| DNF | ~ Dancing in the moonlight ~

3.

Pov Dream:
George jsem viděl trohu přibržďovat, když kolem mě projížděl. Nevím co mu bylo, jelikož se na mě chvíli díval a asi přemýšlel. Poté se otočil dopředu a hleděl už jen na cestu před ním. Dupl na plyn a za pár vteřin zmizel v mlze. Divný. Dal jsem si do uší sluchátka a čekal jsem na autobus. Měl asi 4 minuty spoždění, klasika.

Dorazil jsem domů a docela mě překvapilo, že bylo odemčeno. Nevykradl mě někdo? Nezbývalo mi nic víc, než se tam jít podívat. Svítilo se v kuchyni která je spojená s obývákem. Potichu jsem došel ke dveřím do té místnosti a zatáhl jsem za kliku tak, aby to bylo co nejméně slyšet. Podíval jsem se dovnitř... Nikdo mě nevykradl, jen je tu Sap. Akorát sž moc brzy. Vrátil jsem se k botníku a sundal jsem si boty, batoh jsem si hodil na shody, protože se mi nahoru jít nechtělo, stejně bych se potom musel vracet.

Zašel jsem znovu potichu do obýváku a bez Sapova povšimnutí jsem se za něj postavil. "Baf" vyslovil jsem potichu a zkřížil jsem si ruce na prsou. Sap se samozřejmě totálně posral a měl výraz jako kdybych byl nějaký vrah který ho přišel zabít.

"Tohle už mi nikdy nedělej ty kreténe." Řekl Sap a už se mu trochu ulevilo. "To bych ti měl říkat spíš já. Už jsem se bál, že mě někdo vykradl. Ani jsi se nezmínil, že přijedeš tak brzy." Podíval jsem se mu do očí a vycítil jsem, že se semnou chce Nick hádat. "Vždyť jsem ti včera volal, ale nezvedal jsi to, tak jsem se na to vysral a prostě jsem přijel." Odvětil.
"A no jo.. sorry, ale nechtěl jsem se srát s tím, abych ti zavolal." Řekl jsem. "To je od tebe typický." Řekl Sap a vydal se do kuchyně aby si připravil něco k pití. "No nic, teď mám něco na práci, ale pak mi vysvětlíš, proč jsi tady tak brzy, jasný?" "Jasně šéfe" odpověděl mi Sap a s coca colou v ruce se vracel na gauč. Já jsem se otočil, zavřel jsem za ním, popadl jsem tašku ze schodů a šel jsem nahoru.

Vzpomněl jsem si na to číslo. Neváhal jsem ani vteřinu a už jsem si jeho telefonní číslo ukládal pod jménem "George<3". Hned jak jsem si jeho číslo uložil do kontaktů jsem mu zavolal, a mezitím jsem si sedl na postel a opřel jsem si záda o její čelo. George to zvedl to překvapivě rychle.

"Ahoj! To jsem já, Dream, ten týpek kterýmu jsi napsal číslo na účtenku" Začal jsem a do toho se pousmál. "Ahoj, jsem rád, že jsi zavolal" Odvětil mi.
"Proč vlastně Dream?" Zeptal se. "To je na dlouhé vyprávění, ale když to trochu zkrátím, tak jsem poznal jednoho kluka v minecraftu když mi bylo 12 a vymysleli jsme si přezdívky, já jsem Dream a on je SapNap. Od té doby se spolu známe a teď spolu dokonce i bydlíme." Snažil jsem se to říct co nejstručněji, i když se to, co jsem právě řekl dost blbě chápe. "To mi někoho připomíná, jenže si teď vůbec nevzpomenu koho. Jak se jmenuješ doopravdy?" To byla otázka na kterou se mi nechtělo moc odpovídat, ale tak co, stejně mu to dřív nebo později řeknu. "Clayton. Zkráceně jen Clay." "Aha, pěkné jméno!" Pochválil mě. Povídali jsme si docela dlouho, přibližně tak 2,5 hodiny, dokud jsem si nevzpomněl na to, proč je tu Sap dřív, tak jsem náš hovor s lítostí položil. 

O Georgovi jsem se toho dozvěděl fakt hodně. Například to, že má dokonce 2 jména a je z Británie, i když jsem si toho povšimnul už z jeho přízvuku. Taky rád hraje minecraft a umí hrát na klavír. Je mu prý 19, ale nijak mě to ani nezarazilo, šlo to docela poznat. Je to opravdu hodnej člověk. Ode mně se zase dozvěděl že jsem člověk plný adrenalinu, ačkoli to tak moc o večerech kdy jdu k němu do restaurace na kafe nevypadá. Taky se dozvěděl že umím hrát na kytaru a píšu si své vlastní písničky. Už ví že miluju západy slunce, tak jsme si říkali, že bychom si mohli někdy sednout na pláž a pozorovat západ. Už teď na rande jo? Občas je můj hlas v hlavě totálně na sračky i když jsem nepil - je to samé Zabij se, nikdo tě tu nechce a po pár sekundách si ten zasranej hlas v hlavě vymyslí, že si bude dělat prdel z okolních situací, jako třeba teď.

Mé myšlenky se rozplynuly a já jsem šel dolu za Sapem. "Nicku? Vysvětlíš mi teda proč jsi tu dřív?" Zeptal jsem se ho, když jsem vešel do kuchyně a šel jsem si připravit večeři. "No, klasika přece. To by nebyli moji rodiče kdyby tam nepozvali na dva týdny ještě moji čtrnáctiletou sestřenici Railey která tam přicestovala až z L.A. a jediná pozornost byla ona. Potom se šla s rodinným psem Phoebe (čte se "fíbí") na procházku a zakopla a o kámen si rozrazila hlavu. Skončila v nemocnici a mě to začalo srát, tak jsem se sbalil a odjel jsem. Jo, mám své rodiče rád ale tak když tam přijedu a pak se o mě po pár dnech přestanou zajímat tak logicky jedu domů, než abych tam byl jak pátý kolo od vozu." Nick dokončil svůj proslov. "To chápu. Taky by mě to sralo. Je už Railey vpohodě?" Zeptal jsem se, ať nenastane ticho. "Nevím, nemám o tom ani páru a abych byl upřímný tak mě to ani nezajímá." Já jsem jen kývl hlavou na souhlas a šel jsem si udělat večeři.

Po večeři jsem se dokopal do koupelny a konečně jsem se osprchoval, a byl jsem na to pyšný, nemyl jsem se už nějakou tu dobu. Samozřejmě že jsem poté už jen zalehl do postele, ale neusnul jsem tak brzy jako včera. Myslel jsem na George. Mohl bych ho někdy pozvat k nám, i když toho o sobě víme hodně, stále mi to přijde jako málo. Při představě jaké by to bylo kdyby George opravdu přišel jsem usnul. Těším se na to, i když nevím, jestli to dopadne.

Stejně pevně věřím, že ano.

————————

Word count: 1052