Dobré ráno, světe.

166 25 6
                                    

Probudím se s bolavými zády, zkroucený v nepřirozené poloze na zadní sedačce auta. Do pootevřených očí mi dopadají první oranžové paprsky vycházejícího slunce. Šimrá to. Zamrkám a pokusím se napřímit. Zjišťuji, že mě bolí celé tělo.

Tiše zabručím a natáhnu se po klice zevnitř na dvířkách auta. Otevřu a nemotorně spíše vypadnu, než vystoupím ven. Stanu na tmavém asfaltu téměř prázdného parkoviště, jehož povrch se mihotá v oranžových a narůžovělých odlescích slunečního světla. Než za sebou zavřu dveře od auta, všimnu si, že jsem zase usnul na svém mobilu a zpola rozdrceném platu prášků na spaní.

V hlavě mi nepříjemně pulzuje, ale chladný vzduch mě probírá z ospalé otupělosti. Spal jsem sotva čtyři hodiny.

Rozhlédnu se okolo sebe. Kromě mého auta jsou na parkovišti jen dvě další, obě působí opuštěným dojmem. Svět je klidný, tak, jak může být jen těch pár vzácných okamžiků během svítání. Jako kdyby se Země na chvíli zpomalila ve svém otáčení, nebo jako kdyby se snad sám čas zastavil.

Vzduch naplňuje svěží ticho, narušované jen tichým narážením pomalých vln na útes. Moře zasněně šumí, občas se mi zdá, že příboj tiše zpívá. O širém oceánu, o přílivu, možná o chladu a nekonečné obloze.

Hladina se leskne. Občas je oranžová, jindy růžová. Vrhá zářivé sluneční paprsky zpět do vnějšího světa. Odráží se v ní také mraky, které téměř nehybně visí na obloze. Občas ve ve vlnách zahlédnu i modrou hlubinu mořské vody, stejně jako poslední zbytky temného nebe posetého hvězdami, ztrácejícího se v dáli směrem na západ.

Jak slunce vychází, svět začíná nabývat čím dál výraznějších barev. Růžovou pomalu nahrazuje světle žlutá, jejíž paprsky zlatavě jiskří na vlnách. Hvězdy už zmizely a místo hluboké vody vidím jemný písek, který se při nárazu každé vlny přesypává po dně.

Sluneční kotouč stoupá výš a výš nad obzor, ve vzduchu jsou cítit první záchvěvy přicházejícího dne.

Dobré ráno, světe.

OkamžikyKde žijí příběhy. Začni objevovat