Říká se, že ve hvězdách vidíme budoucnost. Tak proč já tam tu svou nevidím? Chodím mnou dávno prochozenou cestou a dívám se na ty světélka na nebi. Tolik očí. Čeho všeho byly svědky? Co všechno viděly? Všechnu bolest světa, ale stále jen přihlížejí. Nic mi nepoví a přitom mi svou přítomností poví všechno. To ticho. Prochází mnou jako nůž, ale nemůžu s ním nic dělat. Ta krátká cesta mi přijde jako tisíce mil. Ale já stojím. Chci aby mi něco pověděly. Nechci, aby se na mě jen mlčky dívaly. Musím vykřiknou do té tmy, ale můj výkřik se v ní ztratí. Můj hlas nemá žádný zvuk. Jako bych jen vydechla páru a celou svou duši s ní. Dala jí těm očím. Těm tisícům očí. Těm, která mi nic nepoví. Nic v nich nevidím. Jako by mě všechny probodávaly. Jako tisíce jehel. A ze mě, při výkřiku do ticha, vyjde poslední kousek života, co ve mně ještě zůstal. Ztrácím se v nich, ale není mi špatně. Naopak z nich cítím lásku, kterou jsem ještě nikdy necítila. Smutek a nenávist najednou vystřídají radost a štěstí. Daly mi novou naději, nový smysl. Vyzvedly mě na nebe k nim. Už se necítím vůbec zle. Obklopují mě všechny hvězdy a já se v nich topím. Topím se v radosti a veselu. Jsem jejich součástí. Teď začnu soudit lidstvo s nimi. Ale k čemu mi to je, když mé bezvládné tělo leží na té cestě, bez jediné známky života.
ČTEŠ
Hlasy ve mně
PoetryPocity převedené do formy textu. Poetické zpracování těžkostí myšlenek, ale také krás. Nic není, jak se zdá na první pohled. Občas jsou malinké detaily tou největší krásou. Jen je důležité si jich povšimnou a zaměřit se na ně. Nepřehlížet je a necha...
