BTS Oneshoty pro Ouchyly

Blood Sweat and Tears

Ship: Namjin

POV: Jin

Musím si pospíšit, jinak přijedu pozdě.

V obavách jsem křečovitě svíral volant a čekal, až na semaforu naskočí zelená.

Bohužel jsem zaspal a navíc se zdržel vařením pro svého přítele.

Seungmin sice nyní práci nemá, tudíž je téměř celý den doma, ovšem kdybych pro něj něco nepřipravil, pravděpodobně by umřel hlady, nebo přežíval na čínské polívce z pytlíku.

Z úst mi unikl tichý povzdech.

Nemůžu říct, že by náš vztah vzkvétal, právě naopak.

Poznali jsme se na střední, zamilovali se do sebe. Své city mi vyznal po maturitě a od té doby jsme spolu. Už tomu bude nyní šest let.

Zprvu bylo vše krásné, jak tomu tak bývá.

Sehnali jsme si společný dům, mně se podařilo získat práci asistenta ředitele v jedné z největších společností v okolí.

Do teď si pamatuji na Seungminův hrdý pohled, když jsem mu tu novinku tehdy oznámil... myslím, že to bylo naposled, co se na mě tak podíval.

Po nějaké době začal mít problémy ve své práci, což nejspíš vše odstartovalo.

Vracel se domů čím dál později, většinou pod vlivem alkoholu. Skoro jsme se nevídali, jelikož já chodím spát dříve, abych byl schopen brzo ráno vstát.

Bohužel, do teď mou paměť nejčastěji svírá vzpomínka, kdy se jednou během mého spánku vřítil opilý do ložnice a vynutil si... víc, než jsem mu chtěl v tu chvíli dát...

Další den se sice omluvil, dokonce mi přinesl květinu. Plakal, bylo poznat, že toho vážně lituje, ale... stále si vše vybíralo svou daň.

Z bolestivého návratu v čase mě probudilo hlasité troubení.

Zřejmě jsem si nevšiml, že už chvíli září zelená barva. Rozjel jsem své auto plnou rychlostí.

Znovu jsem si dovolil upadnout zpátky do své mysli...

Seungmin není zlý a mám ho stále rád jen... už není tím člověkem, do kterého jsem se zamiloval.

Ano, dávám tomu za vinu i jeho náročné práci, kterou nakonec pod tím vším tlakem ztratil.

Rád bych mu nějak pomohl, ale nevím už jak. Čím dál víc se ode mě vzdaluje a já ho nepoznávám, přesto se nechci vzdát. Nechci ho v tom nechat, i když to bolí čím dál víc... jak psychicky, tak fyzicky.

Začal jsem pracovat i přes víkendy, abych nám zajistil dostatečný příjem, a možná i proto, že jsem zbaběle utíkal.

Mým domovem se stala práce... ovšem musím říct, že jsem tam velmi spokojen. Nejen kvůli skvělému platu, ale i díky svému šéfovi.

Je to ten nejzlatější pán pod sluncem. Hodně mi připomíná mého dědečka.

Vždy se ke mně choval s úctou a laskavostí, což byste nejspíš od ředitele tak velké společnosti nečekali.

Bohužel usoudil, že je nejvyšší čas odejít do důchodu a předat místo svému synovi.

Zrovna dnes ho máme poznat...
Abych byl upřímný, jsem neskutečně nervózní.

Práce je poslední dobou mé jediné útočiště hlavně i díky panu Kimovi a já skutečně nevím, co čekat od jeho syna.

Snažím se být pozitivní, ale přesto ve mně hlodá strach. Rozhodně mi nepomáhá taktéž mé rostoucí zpoždění.