Ship: Namjin
POV: Namjoon (top)
Bylo slunečné pondělní ráno, které nebylo nijak zvlášť výjimečné. Jako každý jiný pracovní den jsem vstal už v půl sedmé, abych se stihl připravit do školy a bez problému nasnídat. Zní to možná jednoduše, ale udělat něco takového, aniž bych se nějak zranil nebo třeba podpálil barák, je pro mě celkem náročný úkol. Jmenuji se Kim Namjoon a pracuji jako učitel chemie na střední škole v Soulu. Momentálně jsem svobodný a nevypadá to, že by se to v nejbližší době mělo změnit, protože jsem zatím nenarazil na muže svých snů.
Podíval jsem se na hodiny a s hrůzou zjistil, že je skoro půl 8. Rychle jsem do sebe hodil sendvič, který jsem si koupil předešlý den v samoobsluze, a spolu se svými saky paky jsem opustil dům.
Dorazil jsem do školy těsně před osmou a ve všem tom spěchu se mi povedlo zas do někoho vrazit. Tyhle nehody už by mě po tolika letech vůbec neměly překvapovat. Všechno se semlelo hrozně rychle, ale když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, zjistil jsem, že ležím jak široký tak dlouhý na podlaze a nejsem jediný. Rychle jsem se vyhrabal na nohy a spěchal na pomoc osobě, která dezorientovaně začala sbírat ze země papíry, jež se díky memu nárazu rozletěly po celé chodbě. Když jsem daného člověka uviděl, zastavilo se mi na sekundu srdce.
Jako první mi prolétlo hlavou, že jsem právě potkal anděla. Byl to krásný mladý muž s temně hnědými, místy až zdánlivě černými vlasy, čokoládově hnědýma očima a krásně nadýchanými plnými rty. Ať jsem se snažil sebevíc, neubránil jsem se myšlence, jaké by asi bylo je okusit. Nakonec jsem se ale vzpamatoval a natáhl jsem k němu ruku, že mu pomohu vstát. K mému překvapení ji nepřijal a okamžitě se do mě pustil.
„Co si osobě sakra myslíš, takhle po ránu vrážet do lidí?!" vykřikl a v jeho nádherných očích bylo znát podráždění. I tak bych se do nich ale mohl dívat celý den.
„J-já se omlouvám, spěchal jsem a nedával jsem pozor na cestu," řekl jsem s omluvným výrazem a ještě jednou jsem mu podal ruku, kterou ale tentokrát s mírným zaváháním přijal. „Nemyslím, že se známe, jmenuji se Kim Namjoon a učím na této škole chemii. Divím se, že jsme na sebe ještě nenarazili, někoho takového bych si pamatoval," dodal jsem a všiml jsem si, že při mých posledních slovech zpozorněl, ale nedal skoro nic znát.
„Já jsem Kim Seokjin a pracuji tu ode dneška jako školní lékař," řekl tentokrát už o dost mírněji a přestal se tvářit, jako by mě chtěl na místě uškrtit. Usmál jsem se na něj a potřásl mu rukou. „Takže ti mohu říkat Jin? Nebo... Jinnie?" navrhl jsem a neubránil jsem se slabému úšklebku. Jin se na mě při tom oslovení podíval lehce zaskočeně a řekl: „Jin bohatě stačí, zas takoví kámoši nejsme. Jen pár vyvolených mi může říkat Jinnie."
Ani se se mnou nerozloučil, otočil se na patě a odešel právě ve chvíli, kdy zazvonilo na první hodinu.
Já sice měl učit až od té další, ale i tak sem spěchal do svého kabinetu, abych stihl ještě doopravit písemky z minulého týdne. Ani jsem se nenadál a školní zvonek se rozdrnčel znovu, tentokrát oznamoval konec první hodiny. Přišel tedy čas, abych se vydal za svou náročnou, ale přesto naplňující prací. Vzal jsem si všechny potřebné věci a šel do učebny chemie, kde už na mě čekala má třída. Začalo vyučovaní, všichni se soustředili na můj výklad o látkách a jejich skupenstvích. Občas jsem si říkal, jestli je to opravdu tak zajímá, nebo své zapálení jenom hrají, ale dokud nedělali bordel, bylo mi to celkem jedno. Pětačtyřicet minut v oblažující společnosti kapalin a plynů uteklo stejně rychle jako vždy. Ke konci hodiny jsem ještě chtěl ukázat jeden experiment, na který jsem se už nějakou dobu těšil já i moji žáci. Připravil jsem si všechny pomůcky, které jsem potřeboval a začal s postupem. Vše šlo jako po másle, experiment s malou sopečnou erupcí se vydařil a studenti po zazvonění začali odcházet z učebny se spokojenými úsměvy na rtech.
ČTEŠ
BTS Oneshoty pro Ouchyly
FanficHvězdné jednorázovky všeho druhu, jenž potěší každou zkaženou duši Varování: Sexuální scény a vulgarismy denním chlebem!