Rudá Vrána [Warcross]

Ani jeden z nás se neusmíval

Pokojem se rozlehne vyzvánění mého telefonu. Tiše zakleju a vyhrabu se z postele. Když se dobelhám k pracovnímu stolu v rohu místnosti a můj pohled spočine na hodinách, zanadávám. Za chvilku je poledne. No, není se moc čemu divit. Z "práce" jsem dorazila až ve čtyři ráno. Z mého zamyšlení mě vytrhne uvědomění, že můj mobil pořád vyzvání. S otráveným povzdechnutím příjmu hovor, aniž bych se podívala na jméno volajícího. Hned toho zalituju.

"Anito? Jsi to ty?" ozve se z druhé strany hlas dívky, kterou jsem si myslela, že už nikdy neuslyším. "Ahoj Em," odpovím svým chladným, naučeným tónem. Chvilku bylo ticho, ale pak moje sestra znovu promluvila; "Jen jsem ti chtěla říct že letím do Tokia. Po tom včerejším incidentu si mě pozval Hideo Tanaka osobně." Kurva, ulevím si v duchu. Vážně nestačilo, že je vystavena nebezpečí tak, že je moje sestra? Ona vážně musí přiletět do ohniska největší hrozby na celém světě? "Kde teď jsi?" zamumlám zamyšleně. "Právě přistáváme na letišti v Tokiu." Doprdele.

"Dobře... Jakmile to půjde, přijeď na tuhle adresu," hned jak to dořeknu, odešlu ji zašifrovanou zprávu. "Ehm... Fajn?" souhlasí zařazeně. Já to nijak nekomentuju a hovor vytípnu. Telefon položím zpět na poličku a vydám se do koupelny. Dopřeju si krásně teplou sprchu, která mě dostatečně uklidní a přípraví na setkání s Emikou. Potom, co na sebe natáhnu černé džíny a rudý svetr, si nasadím NeuroLinkové beta čočky. Téměř okamžitě se mi v zorném poli objeví příchozí zpráva od mé sestry.

~V jednu mám schůzku v Henka Games. Dorazím zhruba na čtvrtou.~

Tenhle časový plán byl pro mě přímo dokonalý. Sešla jsem do přízemí mého menšího domku na okraji Tokia. V kuchyni jsem zapla rychlovarnou konvici a přichystala si instantní polévku, kterou jsem záhy zalila a sedla si ke stolu. Zatímco jsem čekala, než můj oběd alespoň trochu vychladne, jsem koukala z okna. Můj dům stál na kopci, takže jsem měla docela dobrý výhled. Můj pohled směřoval k mrakodrapům kousek od centra. Někde tam je teď Emika. Potřásla jsem hlavou a odpoutala zrak od výškových budov.

Zadívala jsem se na protější kopec. Stáli tam pouze nové domky podobné tomu mému. Kdybych to nevěděla s naprostou jistotou, nikdy by mě nenapadlo, že tam bydlí právě Hideo Tanaka. Zamyšleně jsem si dala trochu polévky do pusy a okamžitě zanadávala. Bylo to pořád horké. Vstala jsem a došla si ke dřezu pro sklenici vody, abych nepříjemný pocit v puse zapila. Povedlo se a já se s lehkým úsměvem vydala zpět ke stolu. Zarazila jsem se však u fotky vysící na stěně. Z obrázku se na mě šklebila malá, zhruba osmiletá, blonďatá holka. Kolem krku ji objímal podobně starý kluk. Pod hnědými kadeřemi mu vykukovaly modré oči s rošťáckými jiskřičkami.

Smutně jsem se pousmála a natočila si na prst pramen svých blonďatých vlasů. Když mi v ruce zůstali jen jejich rudé konečky, musela jsem se zašklebit. Na fotce jsem byla já a můj nejlepší kamarád Tremaine. Byla pořízená v den, kdy si mě odvedla ona. Od té doby jsem byla pět let pohřešovaná. Obávala jsem se, že na mě Tremaine zapomněl, ale když jsem ho opět kontaktovala, hned se se mnou chtěl sejít a zjistit, proč jsem mu zmizela ze života. Odloučení a opětovné shledání naše kamarádství pouze posílilo. Nevím co bych dělala, kdyby tu Tremaine pro mě nebyl.

S nostalgickou náladou jsem přešla k dalšímu snímku, vysícímu hned vedle. Seděla jsem vedle tmavovlasého kluka na zemi. Oba jsme se opírali o oprýskanou stěnu pokoje. Bylo nám tehdy oboum dvanáct. Na tmavovláskovi byli poznat známky těžké nemoci a špatného přístupu. Já zase měla lehce viditelnou jizvu na krku a ve tváři vepsanou bolest. Ani jeden z nás se neusmíval. Týden nato hnědovlásek zemřel.

Se slzami v očích jsem pohlédla na další fotku. Moje čtrnáctileté já se objímalo s dívkou, jejíž vlasy byli obarvené na šedostříbrnou. Moje další dobrá kamarádka, mi vracela lehký úsměv, ale jak v mých, tak i v jejích očích byli známky dávného, nezahojeného smutku. Měly jsme na sobě totožné černé kombinézy. Na mé i Jaxině právé ruce jsem zahlédla černou manžetu. S bolestnou grimasou jsem si všimla, že už mé vlasy hyzdí rudé konečky. Jax se u pasu houpala zbraň.

Potřásla jsem hlavou a rozmrkala slzy. Pak jsem si sedla zpátky ke stolu a snědla, teď už akorát teplou, polévku. Když jsem misku strkala do myčky, objevil se mi v zorném poli video hovor. Zavřela jsem myčku a přijmula to. Na židli, na které jsem ještě před pár okamžiky seděla se objevil onen brunet z fotky na stěně. Tentokrát však jeho oči nejiskřily ani špetkou lidskosti. "Ahoj Nito," pousmál se a jeho chladná část na chvilku ustoupila jeho starému já. Taylorová tvrdí, že z veselého malého kluka nezbylo nic, ale já s Jax víme své.

"Ahoj," odpovím lehce zastřeně. Zero nakrčí obočí, ale nijak dál to nekomentuje. "Posílá mě Dana. Mám tě pochválit za správně odvedenou práci," prohlásí ledově. Pochvala od Taylorové. "Bylo to snadné jako vždy," odvětím stejným tónem jako on. Zašklebí se. "Mimochodem, nevěděl jsem že je tvá sestra v Tokiu." Probodnu ho pohledem alá 'být tebou o ní nemluvím'. "Tvůj bratr pro ni poslal soukromí tryskáč," oplatím mu stejnou mincí. Chvilku v celém domě panuje ledový klid. "Nezapomeň na dnešní večer," prolomil ticho nakonec. Jeho kamennou masku narušují pouze oči, vzkazující jasné 'promiň'. Hned na to se rozplyne. Fakt nechápu, proč mi vůbec volal, když se může kdekoliv a kdykoliv objevit, aniž by to kdokoliv čekal či tušil.

Prohrábnu si vlasy a vydám se do obývacího pokoje, kde se usadím na gauči. Na virtuální klávesnici vyťukám pár příkazů a pak už se přede mnou objeví velký nápis:

Vítejte v Temném světě, [nula]
Level ×| 2 467 320 N

Když nápis zmizel, ujistila jsem se, že mám na sobě černou kombinézu a kápy z vraních per přes hlavu. Avatar na mém hacknutém účtu měl celé vlasy krvavě rudé. Když jste se na mě dívali dostatečně dlouho, mohli jste si povšimnout, že moje postava nemá obličej a v krku má, stejně jako uprostřed čela a v hrudi, díru po kulce. Když mě poprvé střelila, bylo mi devět a kulka se mi zabodla přímo do srdce. Bolelo to jako čert, ale rána se do dvou měsíců zahojila. Od té doby doby jsem byla něco jako živý terč.

Zatřepala jsem hlavou. Teď není dobrý čas na utápění se ve vzpomínkách. Pohladila jsem virtuální zbraň zavěšenou u mého pasu, a vydala se do Pirátského doupěte.