Rudá Vrána [Warcross]

Myslím že si říká Čtyřista čtyřka

Zrovna jsem opouštěla Temný svět, když se ozvalo zaklepání na domovní dveře. Pohled na hodiny mi objasnil, že to musí být Emika. Už už jsem jí chtěla jít otevřít, ale pak mi něco došlo. Vydala jsem se do kuchyně, kde jsem ze zdi sundala prostřední fotku. Obrázek mě a Sasukeho. Jelikož vypadá jako jeho starší bratr Hideo, mohla by mít má sestra otázky. Rámeček jsem schovala do šuplíku pod oknem.

Když otevřu, pohled mi padne na mojí sestru. Na sobě má ryfle a černou mikinu, a své duhové vlasy má schované pod šedou čepicí. Hned jí pustím dovnitř a zavřu dveře, protože venku nepříjemně fouká. "Dáš si kafe?" zeptám se, když zamířím do kuchyně. Emika přikývne a tak místo jednoho hrnku vyndám dva. Má sestra se mezitím prochází po velké místnosti, která slouží jako kuchyně a obývák zároveň. Jak jsem čekala, zastavila se před fotkami na zdi. Nijak nekomentuje prázdné místo, přestože ji na sto procent došlo, že tam byla nějaká fotka, kterou jsem sundala.

"Tenhle kluk mi někoho připomíná," poznamená a ukáže na mého nejlepšího kamaráda. Oba hrnky zaliju horkou vodou a odnesu na stůl, přičemž každý z nich položím na jinou stranu. Promluvím až po tom, co se usadím na své oblíbené místo naproti oknu; "Taky bych se divila, kdybys ho neznala. Je to Tremaine Blackburne," pousměju se a sleduju její reakci. Emika vykulí oči. Tipla bych, že právě uvažuje o tom, jak je možné že jsem se už jako malá znala s Tremainem, který je z Anglie, kdežto my z Ameriky, a který teď, jako profesionální hráč warcrossu, hraje za Démonskou četu, stejně jako já.

"Nevím, jestli to úplně chci vědět, ale kde jste se poznali?" zeptá se po chvíli ticha, když ony informace zpracuje. "Když ti bylo pět a mě šest a mamka odcházela, odvedla si mě s sebou. To ale koneckonců víš. Nasedli jsme na první letadlo a odletěli do Londýna, kde nám pronajala byt, a kde jsem začala chodit do školy. Tam jsem se poznala s Tremainem a stali se z nás nejlepší kamarádi," v mém hlase znělo pobavení. Kdyby ale někdo můj tón prozkoumal podrobněji, mohl by si všimnout špetky nostalgie. Emika pokývala hlavou a přesunula svou pozornost na druhou, a zároveň poslední, fotku.

"Kdo je tahle holka?" zeptala se nakonec. Usrkla jsem horké kafe. "Moje druhá nejlepší kamarádka. Poznali jsme se na internátu, tady v Tokiu, kam mě mamka poslala, když mi bylo osm," zalhala jsem. S Jax jsem se doopravdy poznala, když mě máma prodala jí. Potkali jsme se v Institutu, kde jsme taky obě vyrůstali. Setkala jsem se tam i se Sasukem, který však už dávno umřel. "Počkej. Ona má pistoli?" zamračila se Emika. Sakra. "Jo, ale je plastová. Dostala jí za dobré vysvědčení ve škole," odvětila jsem klidným hlasem, ale v hlavě jsem měla totální guláš. Co když mojí lež prokoukne? Sestra ještě chvilku skenovala obrázek pohledem, ale nakonec si ke mě přisedla, a napila se pořádně ze svého hrnku.

"Jak dopadla schůzka s Hideem Tanakou?" začala jsem nové téma. Přes tvář ji přeběhl lehký úsměv, kterého by si neměl šanci všimnout nikdo, kdo není cvičený tajný agent, což já shodou okolností jsem. "Byl to pracovní pohovor. Očividně jsem obstála, a tak mě zaměstnal. Mimochodem, jsem nová Divoká karta," řekla lehce zasněně. Ušklíbla jsem se a zabloudila koutkem oka k jejímu novému elektrickému prknu, opřenému o zeď kousek od toho mého. "To ti Hideo nechal poslat?" zasmála jsem se. Samozřejmě jsem věděla, že ji to musel koupit on. Kde by na to Emika vzala peníze?

"Jo, ale nevím vůbec proč to udělal. Jako milý šéf se mi moc nejeví," zašklebila se. "A co tedy budeš vlastně dělat za práci?" zeptala jsem se nezaujatě. Ve skutečnosti mě to zajímalo až moc. Co by tak Hideo mohl chtít po holce, co je na mizině, hackla jeho vynález a jediné co doopravdy umí, je hackovat. Stejně jsem lepší než ona, ušklíbla jsem se v duchu. Emika si mě změřila ostražitým pohledem. Nakonec si povzdechla. "Když viděl, jak snadno jsem se hackla do zahájení šampionátu, rozhodl se, že mě najme jako lovkyni. Podezřívá někoho z hráčů, a tak mu přišlo taktické, poslat mě přímo mezi ně." Proč je sakra Ren takový nemehlo?! "A koho máš konkrétně ulovit?"

"Hackera, přezdívajícího si Zero. Prý má i nějakou parťačku. Myslím, že si říká Čtyřista Čtyřka. Hideo mi ukazoval nějaké, jimi poškozené kódy, a zdají se mi opravdu dobří." Kdybys jen tušila, Emiko... "Hideo mě taky varoval, abych si dávala pozor na tu nájemnou vražedkyni, Rudou vránu. Údajně jim kryje záda." Tohle není dobré. "Tak na sebe při tom lovu dávej pozor. Doufám, že ti alespoň slíbil nějakou pořádnou sumu za to, jakému nebezpečí se vystavuješ," odpovím nakonec. "Ale tak asi pořád lepší, než kdyby mě nechal zavřít za to, že jsem hackla šampionát," zasmála se. Tím si zase tak jistá nejsem...
__________________________
Když Emika odešla, posadila jsem se na židli a nepřítomně hleděla z okna na večerní Tokio. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla moje sestra. Je to docela ironie, že si Hideo najal Emiku na to, aby zlikvidovala jeho vlastního bratra a mě. Je jen otázkou času, než se provalí mé tajné identity a moje minulost.

Frustrovaně si prohrábnu vlasy a rychle se zvednu. Jestli tady budu ještě minutu stát a přemýšlet nad budoucností, asi se zblázním. Vyběhnu proto do svého pokoje a zamířím ke skříni. Vytáhnu černou kombinézu, kterou tak strašně moc nesnáším. Vím však, že mě nic nedokáže tak spolehlivě zbavit frustrace, jako tohle. Během pár minut už stojím před zrcadlem převlečená. Zašklebím se na svůj odraz a kolem pasu si připnu opasek, na kterém se houpe několik zbraní.

Když sejdu dolů ze schodů a popadnu elektrické prkno, objeví se v mém zorném poli příchozí hovor. Jako na zavolanou, Jax. "Potřebuješ pomoct?" zeptám se s úšklebkem, zatímco zamykám vchodové dveře. "Další člověk by tu nebyl k zahození," odpoví naoko nabroušeně. "Pošli mi souřadnice," pousměju se. "Do pár minut jsem tam," prohlásím, když si zobrazím její polohu. Vypnu hovor a naskočím na prkno. Natáhnu si přes hlavu kápy. "Sbohem frustrace," zamumlám si pro sebe a vydám se vstříc další probdělé noci.