Vracel jsem se domů, a protože byl podzim stmívalo se brzo. Slunce zapadlo už před nějakou dobou a studený vítr se snažil ze stromů otrhat poslední neopadané listy. Třásl jsem se zimou, protože jsem si ráno nevzal bundu a teď jsem toho litoval. Domů to byl ještě kus cesty. Šel jsem ze školy pozdě kvůli jednomu učiteli, který si usmyslel, že mu za trest pomůžu uklidit, vyčistit a roztřídit všechny pomůcky do chemie. Chemii jsme ještě neměli, ale učitele to nezajímalo, protože umývat nádobky, kádinky a zkumavky zvládne každý. Procházel jsem sám ulicemi a na cestu mi svítily poblikávající lampy. Každou chvíli jsem se zastavil a ohlédl se, protože za mnou šustilo křoví, ale samozřejmě to byl jen vítr. Z jednoho keře se ale ozývaly divné zvuky, něco uvnitř toho keře prskalo a syčelo. Když jsem rychle kolem keře proběhl vyskočila z něj jedna kočka a za ní hned druhá, obě měly krásně rezavé kožíšky a ve světle lamp se jim leskly přimhouřené kočičí oči. Když mě uviděly na chvíli se zastavily, ale pak pokračovaly ve svém souboji, poskakovaly přede mnou po cestě a občas skočily do nějakého keře nebo pod zaparkované auto. Zašel jsem za roh a uviděl ovocný sad, přes který jsem každý den chodil domů. Takhle potmě vypadal daleko děsivěji než ve dne, ale já chtěl být co nejdřív doma, a tak jsem vykročil směrem k sadu. Ušel jsem několik metrů a pak jsem zaslechl něčí šoupavé kroky. Rychle jsem skočil za keř, po chvíli jsem se odvážil vykouknout a zahleděl se do tmy. Zprvu jsem nedokázal rozeznat, co to je, ale pak jsem ve tmě uviděl drobnou postavu vláčící velký pytel. Došla k velkému stromu uprostřed sadu a neustále se dívala kolem sebe, jako by se bála, že ji někdo uvidí. Položila pytel vedle stromu a potom rychle odběhla pryč. Zajímalo mě co je v pytli, tak jsem vylezl ze své skrýše. Pomalu jsem se plížil směrem k pytli. Už mi zbývalo jen několik kroků, ale pak jsem se ohlédl a uviděl záhadnou postavu, jak se vrací do sadu. Odskočil jsem rychle za jeden strom s tlustým kmenem. Když jsem byl blíž, všiml jsem si, jak je poslava hubená, musela to být žena a nebo nějaký hodně hubený muž. Nesla si s sebou lopatu, začala kopat poblíž stromu, o který opřela pytel. Kopala dost dlouho a já nevěděl, co mám dělat, protože jsem se bál vylézt ze své skrýše. Když vykopala dost hlubokou díru nasypala tam obsah pytle. Nevěděl jsem, co bylo v pytli a ani podle zvuků jsem nepoznal, co to je, ale odporně to páchlo. Když vyprázdnila pytel, zahrabala díru a plíživými kroky odběhla pryč. Vylezl jsem zpoza keře a běžel domů, ale o záhadné postavě jsem mamince neříkal. Stejně by mi nevěřila, nikdy takovým věcem nevěřila. Tu noc jsem nemohl usnout, pořád jsem cítil ten nechutný zápach a děsila mě zahalená vyhublá postava s lopatou. Poté jsem tím sadem už nikdy domů nešel, vždycky jsem to vzal oklikou. Bál jsem se tam jít i ve dne a moji kamarádi, kterým jsem se svěřil, mi nevěřili, ale já neměl odvahu na to se vrátit do sadu a dokázat, že nelžu.