V pátek po škole jsme s Tomášem museli jako každý den uklízet celou školu pod dohledem ředitelčiny sekretářky paní Nozkové. Dle mého názoru je utrpení až moc slabé slovo na to, aby mohlo popsat naše pocity, a proto bych radši použil něco jako čiré zoufalství ředěné bolestí a smutkem míchané kudlou za hlasitého skřípání zubů. Naší jedinou útěchou bylo to, že nám zbývalo už jen 12 dní uklízení, než skončí náš trest. První místností byla jako vždy třída 1.A. Tomáš si stoupnul na židli a otevřel první okno, aby ho mohl zvenku umýt, já šel k druhému a znechuceně jsem se při tom díval na páchnoucí zelený sliz pomalu stékající po extrémně špinavém okně. Tomáš si vzal hadru a začal okno umývat vodou s čisticím přípravkem. ,,Neeeeeeee to snad nee!!!" byla jediná věc, kterou jsem ze sebe dostal, když jsem se podíval do rohu a uviděl tam nechutnou kaluž zvratků. ,,Co se děje?" zeptal se zděšeně Tomáš. Beze slova jsem roztřesenou rukou ukázal na to, co dříve nejspíš bývala něčí svačina. Tomášovi se z té nechuti asi zamotala hlava, protože se začal nebezpečně kymácet na vratké židli se třema nohama. Židle s hlasitým křupnutím dopadla na zem a Tomáš zadkem přepadl přes rám okna, ale naštěstí se zachytil jednou nohou, takže teď visel v okně. Skočil jsem po jeho noze, abych ho mohl vytáhnout, ale než jsem to stihl udělat, bylo příliš pozdě, Tomášova noha už zmizela za rámem okna. Tomáš ve vzduchu začal předvádět různé akrobatické prvky a při tom ječel hůř než holka, když uvidí myš. Nemohl jsem se na to dívat svalil jsem se na nechutně špinavou zem a zacpal si uši, protože jsem to rozhodně nechtěl slyšet. Když jsem se odvážil podívat z okna, uviděl jsem Tomáše ležícího na zemi v louži krve a s kostí trčící ven z nohy. Byl to strašný pohled. Vedle Tomáše na zemi ležela Moča, která vypadala jako, že právě prožila znásilnění. Po chvilce se ale vzpamatovala a vytáhla svůj značkový tlačítkový mobil pro nedoslýchavé seniory, který zdědila po své prababičce, a zavolala záchranku. Paní Nozková se vyklonila z okna a zařvala: ,,Ty dezertére!!!" Pak se otočila ke mně: ,,Tak, teď to budeš muset douklízet sám, vrahoune." Naposledy jsem kouknul z okna a viděl Moču, jak se nekontrolovatelně svíjí na zemi v epileptickém záchvatu. Znovu jsem se rozhlédl po neuklizené místnosti, zasténal a dal se do uklízení. Záchranka přijela až za půl hodiny, protože ji řídil Ind a čekal až přejde strakatá pětinohá kráva po přechodě. Za tu dobu se mi podařilo uklidit 1.A. Seběhl jsem dolů a pozoroval zdravotníky při práci. Naložili Tomáše a jeden z nich se podezřele podíval na Moču, která sebou stále mrskala na zemi a pak ji naložili taky. Ohlédl jsem se a uviděl paní Nozkovou, jak nasupeně sbíhá schody. Neváhal jsem ani minutu a skočil do sanitky za svými kamarády. Zdravotníci zavřeli dveře a rozjeli jsme se. Za sanitkou se ozývaly sprosté nadávky a do okna mi sem tam přiletěl kamínek. Osudová chvíle nastala, když Ind zase na přechodě pouštěl pětinohou krávu. Paní Nozková doběhla sanitku, začala bušit na zadní dveře a křičela: ,,Vy parchanti!!!"
