Zašel jsem za Tomášem do nemocnice a zeptal se ho, jestli souhlasí s novým členem vyšetřování. Vysvětlil jsem mu, že Moča to určitě není, protože na to vypadá až moc nevinně. Kupodivu souhlasil, a tak jsme začali probírat další postup. Tomáš řekl, že jeho maminku rozhodně můžeme vyřadit z podezřelých. Došli jsme k tomu, že soudkyně Soudkyně Barbara je definitivně nejpodezřelejší a Valentýn je určitě její komplic. Jelikož Tomáš musí být v nemocnici, rozhodli jsme se, že vyšetřovat Soudkyni Bararu budu já s Močou. Vyšel jsem z nemocnice a hned zavolal Moči. ,,Pojď hned ven, jdeme stopovat Barbaru." ,,Cože? Barbaru jako soudkyni Soudkyni Barbaru? Proč?" zašeptala nadšeně. ,,Kvůli vyšetřování, však použij mozek!" ,,Ale já nemůžu ven, máma mi dala domácí vězení, kvůli tomu, že jsem hned po škole nepřišla domů, ale poflakovala se v nemocnici. Teď musím ale už jít, promiň, musím drhnout bazén." ,,Tak večer, přijdu pro tebe, zkus to vydrhnout co nejrychleji." Zavěsil jsem. Teď musím ještě naplánovat, jak dostanu Moču z jejího domácího vězení. Sehnal jsem si lano a šroubovák, dal jsem si černou mikinu s kapucí, černé tepláky a Šrajtofle. V sedm jsem se doplazil trávou u silnice k Močině domu, hajlujícímu domu. Na cizím pozemku jsem uviděl dlouhý žebřík opřený o strom. Přelezl jsem přes plot, sebral žebřík, přehodil ho přes plot a pak sám přelezl, s tím už mám zkušenosti. Odnesl jsem žebřík k Močině domu, postavil ho tak, aby sahal na střechu pod Močino velké momentálně zamřížované okno. Vylezl jsem nahoru, napsal Moči, že má být v pokoji a čekat než odstraním mříž z okna. Při oddělávání mříže jsem koukal dovnitř na Moču, jak zašívá ponožky, protože ji paní ředitelka náležitě zaměstnala. Když byla mříž pryč, otevřela Moča okno a začala vylézat ven. Pomohl jsem Moči na střechu, první jsem slezl já, a pak držel žebřík, aby se nekýval. Jenže na chvilku jsem přestal dávat pozor a zasnil se. Ze snění mě vytrhla rezavá kočka, která se mi otřela o nohu, škubl jsem sebou. Žebřík se nebezpečně zakýval a Moča spadla. Naštěstí to bylo jen posledních pár stupínků, takže bude mít jen pár modřin. Zvedla se ze země, oprášila se, uklidili jsme žebřík a utekli jsme k našemu domu, kde jsem vzal batoh s věcmi, které by se mohly hodit při sledování Soudkyně Barbary. Došli jsme do ulice, kde bydlí. Přikradli jsme se pod jedno z okem, vlezli za malý keřík a potom chvilkami nakukovali oknem dovnitř. Jelikož nebylo vidět nic zajímavého jen obyčejná kuchyňe, rozhodli jsme se, že se pokusíme podívat, jestli se někudy nedá dostat dovnitř. Obešli jsme dům a našli otevřené sklepní okýnko. Zkusil jsem se tam narvat, ale nešlo to, škoda, že nejsem o trošku menší. Moča se tam zvládla protáhnout. ,,Počkej, je nebezpečný, abys tam šla sama." ,,Ale notak, nějak se musíme dostat dovnitř. Otevřu ti zadní dveře. Možná okno, když nepůjdou dveře. Když to nezvládnu do 15 minut, tak vyraž dveře a zachraň mě," řekla a zmizela v Barbařině sklepě. Plížil jsem se kolem domu a doufal, že je Moča v pořádku, občas jsem se nějakým oknem podíval dovnitř a čekal, jestli neuvidím Moču. Nikde jsem ji nezahlédl. Dostal jsem strach, už to bylo 10 minut, co se Moča dostala do Barbařina domu. Co když ji chytil Valentýn? Až ho uvidím, tak ho zabiju! Jenže, co budu dělat, když od tam nevyleze? Co když pak Soudkyně Barbara chytí i mě? Najednou se otevřelo jedno z oken. Zkrčil jsem se, protože jsem si nemohl být jistý, že to je Moča. ,,Ludvíku, jsi tam?" ozvalo se Močino šeptání. Přestal jsem se krčit pod oknem a s pomocí Moči se dostal dovnitř. V malé místnosti byla jedna postel, skříňka a starší stolek, nejspíš něco jako pokoj pro hosty. Moča potichoučku otevřela dveře na chodbu. Pomalu a opatrně jsme vylezli z pokoje pro hosty. Na druhé straně chodby se s vrzáním začaly otevírat dveře. Moča mě strhla za hromadu krabic a dala mi ruku před pusu. Po chodbě se potácel muž, mohlo mu být tak 40. Naštěstí nevypadal, že by si nás všiml. Nejistým krokem došel k hromadě beden a otevřel jedny z dveří. Stál tam podezřele dlouho. Že by si nás nakonec všiml? Přestal jsem dýchat. Jsme v háji... Podíval se na nás a řekl: ,,Famfulíne, co děláš za těma bednama, ty čokle stará?" Zasmál se a pak odešel. Nechápavě jsme se na sebe s Močou podívali a oba si oddechli. Doplížili jsme se ke schodům a pomalu začali stoupat nahoru. Museli jsme si dávat pozor, aby jsme náhodou nestoupli na dřevěný schod moc prudce a on nezavrzal a nebo jsme neshodili jeden z květináčů, které byly postavené kolem schodiště. Nahoře jsme uslyšeli tlumený zvuk sprchy a hodně falešný zpěv. Moča si zacpala uši a řekla: „To se nedá poslouchat, kašlu na to, na tohle fakt nemám!" „Ale notak, Moč, to nemůžeš, nenechávej mě tu samotnýho," zavolal jsem na Moču, která pomalu scházela zase dolů. Po chvilce zaváhání jsem se rozběhl za ní. Dohnal jsem ji v předsíni, kde Moča bez mrknutí oka koukala do botníku. Stál tam krásně naleštěný pár krvavě červených podpatků.....
