GHUZNAK - Eralên

Pevnost Mrtvých

Bylo šestnáctého dne předposledního měsíce roku 943 Pátého Věku a už se pomalu stmívalo. Erandollis se svým přítelem Althalênem potřebovali co nejrychleji najít přístřeší na přenocování.

Erandollis je lesní muž z linie dávné krve čarodějů Prvního Věku, kteří se věnovali porozumnění a ovládnutí magie větru. Althalên je o něco složitější. Jeho moc je jednou z nejsilnějších v celém Ghuznaku. Nejen, že ovládá magii Pátého Věku, nejvlivnějšího a nejdůležitějšího z Věků, také totiž ovládá umění prastaré vody, které se v jeho rodině předává z generace na generaci. Byla to totiž jeho babička, kdo zvládl jako první toto umění zkrotit, a právě ona Althalêna naučila magii používat.

Zrovna zapadla Velká hvězda za obzor, když se před nimi v dáli v mlze začala rýsovat stavba. Byla to prostá, malá zřícenina – nebyl to přímo hrad – spíše malá pevnůstka pro skupinky obchodníků cestujících z Dhûnulûhru, velikého jižního království trpaslíků, na sever do Knûtu, říše lidí, středu obchodu. Erandollis s Althalênem sice neměli namířeno do žádné z těchto dvou zemí, nýbrž do největšího přístavu široko daleko na východní straně kontinentu, tato cesta pro ně ovšem byla tou nejvýhodnější ještě na dalších pár set honů.

Pevnost nebyla veliká. Vešel by se sem sotva tucet obchodníků, ale pro dva cestovatele to bohatě stačí. Uprostřed se na malém půlkruhovém náměstí tyčila mohutná socha starce s maskou vlka. V pravé ruce měl podél těla hůl, ve druhé ruce přímo před sebou držel lebku. Althalên se pousmál a pronesl: „Ten tě v noci přijde sníst, Ere. A přivede si s sebou armádu pavouků." Erandollis se zamračil a s vtipným přízvukem protáhle řekl: „Přestaaaň, já se budu bát..." Althalên se na něj ušklíbnul: „Ale jdi ty, nikdo tě nepřijde sníst, prosimtě. A místo toho, abys tu takhle jen stál, mohl bys rozdělat oheň, zatímco já odvedu koně do stájí."

Když se Althalên vrátil, Erandollis už se hřál u ohně a opékal nad ním chléb a kus masa. Althalên si sedl vedle něj a Erandollis si opřel hlavu o jeho rameno. Snědli večeři, lehli si do trávy, a ještě chvíli se jen drželi za ruce. Koukali se nahoru na hvězdy a povídali si o tom, co je čeká zítra a za jak dlouho dojdou do přístavu. Když probrali, co potřebovali, už pomalu usínali, a tak se rozhodli najít místo na spaní. Nakonec se rozhodli, že budou spát pod kusem spadlé dřevěné stěny, která byla zapřena o mohutný sloup, jenž se očividně zřítil při nějaké bitvě. Althalên ze své torny vytáhl jednu velikou deku a rozprostřel ji pod přístřeškem. Pak dal Erandollisovi na čelo pusu na dobrou noc, přitulili se k sobě a za chvilku usnuli.

Uprostřed noci se Althalên vzbudil a šel ven, sednul si na kámen na malém kopečku poblíž a koukal do dáli. To on občas dělával a Erandollis mu to nemíval za zlé, většinou se také vzbudil, někdy na Althalêna čekal a někdy prostě znovu usnul. Tentokrát to ale bylo jiné, Erandollis měl stále strach z té sochy, a tak šel za Althalênem, aby se úzkosti zbavil. Ovšem jak byl Erandollis rozespalý, špatně našlápl na schodech vedoucích k bráně a spadnul. Když letěl k zemi, snažil se zachytit o zeď vedle něj, chytnul se ale uvolněné cihly a kus stěny se zřítil spolu s ním. Erandollis dopadnul s hlasitou ránou, která se krátkou ozvěnou rozlehla mezi zdmi pevnosti. Althalên ránu slyšel a rozběhl se k Erandollisovi.

Už už vbíhal do brány, když socha najednou vzplála zeleným plamenem a kámen z jejího povrchu opadal. V temném plášti proti nim stál Nekromant. Sotva plamen zmizel, Nekromant zaútočil na Erandollise a s ránou jeho hole zříceninou zadunělo: „Tato pevnost patří mrtvým! Vždy patřila a vždy patřit bude! Opovážili jste se vstoupit na zapovězené území, nechť zemřete ukrutnou a bolestivou smrtí!" V tu ránu Althalên zasáhl a odrazil Nekromantův útok, do rytmu ran pěstí křičel: „Já rozhodně dneska nemám v plánu umírat a co se týče mého přítele – dotkneš se ho a zemřeš ty, mou čepelí!" a z pochvy vytáhl meč, kterým začal svého protivníka drtivě porážet. Už chybělo posledních pár ran, když najednou Nekromant praštil holí do země. Althalên přeletěl celou pevnost a vrazil do podstavce spadlého sloupu, div si nerozbil hlavu. Nekromant se podíval nahoru a zvednul k temnému nebi levou ruku, ve které třímal lebku. Lebka vzplála stejným zeleným plamenem jako předtím socha, rozpůlila se a dopadla na zem.

Althalên z plných plic zavolal na Erandollise: „Ach jo, cos to zase provedl? Musíš taky někdy trochu přemýšlet!" Než ze sebe Erandollis stihl vydat jakoukoliv odpověď, obě dvě poloviny lebky se proměnily ve vlky. Oba vlci se ve vteřině rozeběhli přímo proti Erandollisovi. Ten vzal do ruky svoji bojovou hůl a jedním pohybem prvního vlka dvakrát praštil přímo do čelisti, nejdřív jedním a pak druhým koncem hole. Hůl pak chytnul i druhou rukou a přesně mířenou ránou vlka trefil mezi oči, čímž ho odrazil přímo proti zdi a omráčil. Druhý vlk se ovšem dostal až příliš blízko a Erandollis nestihl uchopit zbraň jinak, vlk ji tudíž sevřel mezi zuby a odhodil ji. Erandollis ucouvnul a vytáhl svůj meč. Pomocí magie meč zapálil a vlkovi useknul spodní čelist, druhou ranou ho zabodnul přímo do hlavy a vlk vydechl naposledy.

Althalên znovu již bojující s Nekromantem si povšimnul, že jakmile vlk zemřel, Nekromant trochu zavrávoral a zpomalil. Althalên využil příležitosti. Upustil meč na zem a natáhnul pravou ruku. Nekromanta najednou sepjalo vodní laso a znemožnilo mu veškerý pohyb. Lusknutím levé ruky si k sobě Althalên laso prudkým trhnutím přitáhl. Althalênova ruka ve vteřině projela Nekromantovou hrudí. Jeho ruka zůstala stále napřažená a svírala Nekromantovo srdce. Nekromantovy oči pohasnuly. Lesklý kámen na jeho holi se uvolnil, vyletěl do vzduchu a explodoval. Exploze vytvořila tlakovou vlnu, která Althalêna s Erandollisem povalila na zem. Nekromant a oba jeho vlci se proměnili v popel.

První se probral Althalên, je přece silnější a ustojí toho víc. Zvedl se a došel za Erandollisem, aby pomohl vstát i jemu. Zahřáli se u ohně, sedli si znovu pod přístřešek a ošetřili své rány. Menší rány Althalên vyléčil magií, větší umyl a obvázal kusem látky. Althalên se podíval na Erandollise a pronesl: „Ach jo. Ty se asi nikdy nepoučíš, viď, Ere?" Erandollis se provinile podíval do země a začal se omlouvat: „Já – mě to – já se oml..." a aniž by to stihl doříct, Althalên ho chytil za bradu, přerušil ho polibkem a objal ho. Erandollis nejdřív na chvilku ztuhl, pak ale povolil a také Althalêna objal. Po chvilce se Erandollis pousmál a řekl: „Hihi, miluju tě." Althalên si povzdychl a řekl: „Co s tebou mám dělat? Taky tě miluju, to víš, že jo. A teď pojď spát, ráno vstáváme brzo." Lehnul si na bok, čelem k Erandollisovi, který byl k Althalênovi otočen zády a přitulili se. Najednou se Erandollis znovu začal omlouvat: „Já nechtěl ono – já se..." Na to mu Althalên s otráveným hlasem odpověděl: „Spi už!"