Mé oči skenovali každou kostičku chodníku, který jsem znala už více jak sedmnáct let. Po tomhle chodníku jsem chodívala ruku v ruce s maminkou do školky. Po tomhle dlouhém chodníku jsem pádila do školy od první až po devátou třídu. A po tomhle zatracenym chodníku se loudám na střední rok, co rok už třetím letém. Už kolikrát jsem se sama sebe ptala : Jakto že mi ten chodník neleze krkem? -A odpověď je už dlouhou dobu stejná. ....Vlastně mě neuvěřitelně štve.
Už od té doby, co jsem na něm upadla a rozbila si bradu. Ještě dlouho po tom mi ve třídě říkali "Bradnatka Liv".
Nesnášela jsem všechny, kteří mě tak oslavovali. Přijde mi smutné, že člověk, který tuto nepěknou přezdívku vymyslel, byl vlastně můj nejlepší přítel. A to moje bývalá třídní učitelka. Naštěstí BÝVALÁ.
Měla jsem v plánu jít po základce na nějaký internát, kde by mě nikdo neotravoval, ale mé výsledky nebyly nejlepší, a tak jsem skončila opět v mém rodném městečku na státní škole. Bravo Liv!
Všimla jsem si, že se kachličky nebezpečně rychle přibližují, nebo jsem se možná já přibližovala k nim. Každopádně to skončilo stejně jako v páté třídě. Až na to, že tentokrát můj pád zbrzdili připravené ruce.
Zpočátku to moc bolelo, ale pak jsem si na tvrdou zem zvykla. A měla jsem chuť tam prostě celý den jen tak ležet. Bývala bych tam možná ještě dlouho vylehavala, kdyby se za mnou neozval ten hlas.
"Jsi v pořádku? " Nemusela jsem se ani zvedat, abych poznala, komu hlas patří. "Jo."odpověděla jsem jednoduše, abych zbytečně neplytvala slovy. Mě by tahle odpověď asi stačila, jemu ne. "Jo jasně; " řekl ironocky. "Nechceš pomoct?" Otravnost jeho slov stoupala a stoupala, až jsem měla pocit, že se popáli o slunce. "Jsem v pohodě, Nico." "Tak vstaň." Vážně jsem měla pohodlí a byla spokojená, ale to on nepochopil. " Nevstanu." Nico se jen ušklíbl. A pak udělal přesně tu jedinou věc, kterou bych opravdu nečekala.
Lehl si vedle mě. Na chodník, který byl už tak dost úzký. Prostě jen tak. Aniž by si všímal lidí, kteří nás museli buď obcházet, nebo přeskakovat.
"Hele Liv,....;" začal. Otočila jsem hlavu směrem k němu a pečlivě si ho přihlížela. Každou malou část jeho celkem hezkého obličeje. ".....Já bych tě tady klidně nechal ležet, ale první hodinu spolu máme angličtinu a tu neučí nikdo jiný, než Bramsová. A ty sama výš, že zrovna z její hodiny bychom se ulívat neměli." Když dokončil svůj monolog, vykulila jsem oči.
Pak se mírně usmál a řekl poslední větu toho týdne, která byla směřována na mě.
"Takže bychom měli jít."
