Za celou tu dobu co jsem Nica znala, jsem na něho pomyslela snad dvakrát. V sedmé třídě, když se u flašky přiznal, že to on přejel sousedovu kočku. A pak o tři dny později, když Petera Hofmana napadlo, jak to asi udělal, ale nikdo nebyl schopen se ho zeptat. Od té doby nikdy.
Je to zvláštní, protože on byl odjakživa ten nejukecanější a zároveň nejvtipnější kluk ze třídy. I ted ma pusu plnou poznámek. Ale ono nic.
A pak si jednou jedinkrát promluvil na mně.....a já na něj nemohla přestat myslet.
Myslela jsem, že se z toho zblázním. Párkrát jsem se přistihla, jak se na něho dívám, ale vždy jsem uhla pohledem dříve, než si toho někdo stačil všimnout.
....Vlastně jsem na něho byla naštvaná. Nenáviděla jsem to mé utápění se v myšlenkách na něj. Ale nešlo přestat.
"Ahoj." Mlčela jsem. Až teď jsem si uvědomila, že stojí přímo přede mnou. Díval se na mě. Zkoumal očima můj obličej. Nemohla jsem ze sebe vypáčit ani pozdrav. A tak jsem alespoň kývla hlavou.
"Jestě dvě hodiny a bude anglina"řekl. Nevěděla jsem, kam tím mířil, za což jsem byla ráda, protože mi to dávalo plné právo mlčet. "Máš mít referát."řekl, abych pochopila. A pochopila, takže jsem přikývla na znamení souhlasu.
"O čem?"zeptal se. Referáty jsem vyráběla většinou už v den, kdy mi je učitel zadal, a proto jsem musela trochu zapátrat v paměti, abych si vzpomněla.
"Walter Scott." Byla jsem překvapená, že jsem to jméno vůbec vyslovila nahlas, vzhledem k nervozitě, která ve mně panovala.
"Jo. Můžu ho vidět?" Nechtěla jsem mu ho ukazovat. I když jsem věděla, že by ho stejně na angličtině viděl.
Tohle bylo něco jiného. Teď by si ho četl, čas od času by jeho zrak zabloudil ke mě, rty by měl vytvarované do přímé linie tak, že by se nedalo poznat, jaký názor na můj referát má a nakonec by prohlásil, že je to úžasné, i když by se mu to vlastně ani trochu nelíbilo.
"No ták...rád bych ho viděl." Nico nasadil psí očka a začal klepat bradou. Až mi to přišlo roztomilé.
"Nebude se ti líbit."prohlásila jsem. "Vždyť já ani nevím, kdo to Balter Schot je. Jak by se mi to mohlo nelíbit?" Je až kouzelné, jak může člověku vykouzlit úsměv na tváři pouhé zdemolování Waltera Scotta. "Ale..." nestihla jsem toho moc říct, protože mi Nico skočil do řeči. "Díky." Jen jsem si povzdechla, ale nakonec jsem přeci jen tu flešku vyndala.
