Divoký se všemi výčitkami (SNARRY)

11.kapitola

Severus si špičkou hůlky posvítil na hodiny na nočním stolku. Ve čtvrt na dvě byl ještě úplně vzhůru a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to v dohledné době změnilo. Převalil se na záda, díval se do stropu a naslouchal šílenému zvuku vlastního pulsu v uších.

Soud se konal zítra, a i když si to nerad přiznával, byl vyděšený. Navzdory tomu, že Harry a Ron tvrdili opak, existovala velká šance, že den skončí tím, že ho zavřou zpátky do Azkabanu. Tentokrát byl přesvědčen, že své uvěznění nepřežije.

Byl zpátky ve vnějším světě příliš dlouho, příliš dlouho se přizpůsoboval pohodlí a bezpečí, příliš dlouho na to, aby znovu získal zdravý rozum a zdraví. Kdyby se teď vrátil do té pekelné díry, byl by ztraceným případem a do šesti měsíců by byl se vší pravděpodobností mrtev. Proklínal se za to, že podlehl takovému melodramatu; byly doby, kdy by přijal svůj osud se stoickou statečností, ale teď už ne.

Samozřejmě měl v mozku zašlý koutek, který mu šeptal, že nikdy neměl tolik co ztratit jako teď, děsila ho představa, že by se měl rozloučit s touto šťastnou existencí... že by přišel o Harryho. Zavrčel a odhodil přikrývku stranou, chvíli ležel v chladu, pak vstal a vyšel z ložnice.

Tiše sestoupil po schodech a rozsvítil stojící lampičku v rohu místnosti. Vydávala příjemně měkké světlo a díky ní temnota noci nepůsobila tak neúprosně. Posadil se na pohovku, sklonil hlavu do dlaní a snažil se zklidnit dech. Tep mu stále hučel v uších a v hlavě měl zmatek. V mozku měl příliš mnoho myšlenek a všechny se přetahovaly o pozornost. Nevěděl, kterou z nich si má nejdřív zkusit vyslechnout.

Už skoro nevěděl, kdo je. Z muže, kterým kdysi býval, zbylo tak málo, že se zdálo, že nemá žádný ze svých starých triků, jak se s tím vyrovnat. Dovolil si být otevřený a zranitelný, dovolil si radovat se ze svobody, začít hledat nějaké vykoupení za své minulé prohřešky.

Dovolil sám sobě poznat, kdo je Harry, viděl muže takového, jaký byl teď, a ne chlapce, za kterého ho vždycky považoval. To byla možná jeho dosud nejhloupější chyba. Tím, že si nechal spadnout z očí klapky, se nevědomky zamiloval do muže, který mu zbyl, když osobnost Chlapce, který přežil, nebyla ničím jiným než vzpomínkou, která se změnila v dým.

Kam ho to dostalo teď? Ať se propadne, jestli to ví. Jeho rozhovor s Harrym jen několik dní předtím vyčistil nesnesitelné napětí mezi nimi, přiměl Harryho, aby se mu konečně přestal vyhýbat, ale nebylo to o nic bližší předsevzetí a Severus nebyl o nic blíže k pochopení muže, se kterým žil. Kdyby měl mozek ještě popletenější, byl si docela jistý, že exploduje.

„Copak nemáš víc rozumu, že tu sedíš jen v pyžamu?„

Sakra, ale ten chlap se dokázal pohybovat jako kočka, když chtěl. Kdy nabyl takových schopností? Cítil, jak se mu kolem ramen zlehka usadila deka, a podíval se, jak naproti němu sedl Harry, zabalený do svého teple vyhlížejícího županu.

„Nemůžeš spát?" Zeptal se Harry tiše.

Severus zavrtěl hlavou a zabořil se trochu hlouběji do tepla útulné pokrývky.

„Já taky ne," přiznal Harry, zastrčil si nohy pod sebe a vypadal přitom roztomile chlapecky. „Bude to v pořádku.„

„Přál bych si, aby to všichni přestali říkat," řekl Severus rozmrzeleji, než měl v úmyslu. Vrhl na Harryho omluvný pohled a řekl: „Nikdy jsem dobře nesnášel prázdné fráze.„

Harry se usmál a řekl: „Jak všichni dobře víme. Říkáme to, protože tomu věříme, protože to myslíme vážně.„

„Jakkoliv je to jistě dobře míněné, jakkoliv je vaše víra silná, stále to není zárukou," oponoval Severus. Pochyby byly nejstarší a nejznámější ze všech jeho nepřátel a skoro je vítal jako starého přítele, když mu znovu prosakovala do krve.