Bylo jednou jedno Slunce.
A to bylo velice pyšné.
Hodiny se zhlíželo v tůňce. A bylo krásné.
Nakrucovalo se a mlaskalo na sebe horkovzdušné polibky.
Jenomže hle! Lidé neobdivovali jeho krásu! Muži se dívali na ženy a ženy na muže a - to jen díky tomu, že jim naše drahé Slunce svítilo!
Skandál!
Přece nebylo jejich otročetem.
Pche! Odfrklo si.
„Vodíci a Kyslíci, spojte se! A vytvořte molekuly! A vytvořte kapičky! A vytvořte...” Na chvíli se Slunce zamyslelo. Jak jen pojmenovat to, co se právě chystalo stvořit? Jak přemýšlelo, tak se zamračilo. „Áha! Pojmenuju to mraky! Vodíci a Kyslíci, vytvořte mraky!”
Ďábelsky se zahřmělo.
Vodíci a Kyslíci se začali seskupovat a seskupovat, až... zahalili Slunce tlustou vrstvou šediva.
A Slunce bylo spokojené. Svou krásu si nechávalo pro sebe. Ne pro ty nevděčníky.
Jenomže Mráčky zanedlouho rozfoukal Větřík a Slunce zase zůstalo odhalené všem na očím.
Sorry jako, ale nebyla inspirace. A já se musím dobrat dál, abych nezůstala pozadu 😘
