Chytla jsem ho za ruce. Jen z toho nepatrného doteku mi celé tělo zalévalo příjemné teplo.
Podívala jsem se mu do očí, ze kterých mu v oranžovém světle bleskaly blyštivé jiskřičky.
Přitáhl si mě do objetí a já zabořila obličej do jeho měkoučké mikiny.
Chvíli jsme tam jen tak stály, a kdyby nás neosvětloval osamělý lampión, možná bych se i cítila pohodlně, skrytá před celým světem, jenž měl své vlastní myšlenky a názory.
Už byl pomalu čas.
„Můžu si tě nechat?” Rty jsem se nepatrně dotkla jeho krku.
„Jsem navždy tvůj, nemusíš se bát.” Na oplátku mi vlepil pusu do vlasů. Les spolkl tiché mlasknutí.
Usmála jsem se. Byla jsem šťastná.
Přesto na jeho mikinu dopadly kapky mých slaných slz.
Věděla jsem, že zítra bude zase úplně jiný. Že si budu myslet, že mě nechce a že já nechci jeho. I přes to, co mi řekl, jsem měla strach. Už jsem to znala.
Ale nedokázala jsem ho opustit. Byla jsem zamilovaná. Chtěla jsem ho tak strašně moc...
„Nebojím,” zalhala jsem. „Mám tě ráda.”
Řekla jsem mu to už tolikrát.
Lehce mě od sebe odstrčil a mile se na mě usmál.
„Já sebe taky,” zaculil se jako idiot. V tom světle vypadal jako ďábel. „Měj se krásně.”
Na ruce ukázal symbol vítězství a otočil se ke mě. Energickým krokem se vydal po cestě nahoru. Mě tam nechal.
„Papa,” zašeptala jsem do ticha, jehož narušovaly jen jeho elegantní kroky.
Nadechla jsem se a sfoukla jsem svíčku v lampiónu.
Byla tma.
A já zůstala sama.
Taky ještě z Anglie. Jen jsem... uvažovala, jestli je to vhodné sem dávat. Ale což no. V každém mém "uměleckém díle" jsou hlavně moje pocity. A tak i mé omyly. A minulost.
