Mlíko, šunka, čokoláda, chleba, vejce, cukr, jogurt, jablka, sušenky, sýr, brambory.
Byla to sice velká námaha, ale nakonec se mi povedlo to všechno vměstnat do papírové tašky.
Avšak má radost netrvala dlouho, protože pak jsem si uvědomila, že to budu muset ještě nějak dotáhnout domů.
Povzdechla jsem si, ale rozhodla jsem se hrdě bojovat. Popadla jsem tašku a vykročila jsem z obchodu.
Tenké ucho se mi zařezávalo do ruky. Zrychlila jsem krok, aby to utrpení co nejdříve přestalo.
Rozhlédla jsem se na mnou zvoleném přechodu, protože ten značený byl až o padesát metrů dál. Doprava. Doleva.
Překonala jsem půlku silnice a už na mě troubilo auto jedoucí zprava. Sakra, zapomněla jsem, že už nejsem v Anglii, zaklela jsem a zrychlila tempo.
Vozovku jsem úspěšně překonala, zastavila jsem se a oddechla si.
A v tu ránu se ozvalo křach a celý obsah mé tašky se octl na zemi.
„Probohy!” zařvala jsem na starou babičku, která se zčistajasna objevila přede mnou.
Zatvářila se značně vyděšeně a podala mi svou vlastní látkovou tašku. Poté se energicky odpíchala holemi na druhý konec ulice.
„Děkuji!” zakřičela jsem na ni a jala se sesbírat nákup ze země.
Vajíčka a jogurt byly již lehce nepoužitelné, tak jsem je nenápadně nohou zametla do kanálu. Jejich obaly se mi povedlo vyhodit do koše až na třetí pokus, protože byl tak plný, že jsem musela hrát profesionálně Tetris.
A vydala jsem se k domovu.
Pak mi došlo, že jsem tu tašku vlastně nechala válet vedle koše a rozeběhla jsem se zpátky. Byla tam. Stále. Jen ta čokoláda zmizela.
Nazvala jsem se idiotem a pak jsem s klidným srdcem vyrazila domů.
Když jsem funěla do kopce, usmál se na mě jeden milý chlapec v džínové bundě. Znala jsem ho od vidění, jelikož bydlel někde tady poblíž.
„Chceš? Já ti pomůžu,” usmál se na mě.
Vděčně jsem přikývla a nechala ho vzít si ode mě tašku.
Najednou se kráčelo mnohem lépe. Jakmile jsem už popadala dech, chtěla jsem chlapci poděkovat, ale když jsem se na něj otočila, už tam nebyl.
„No to snad ne!” zařvala jsem na celé sídliště.
Naštvaně jsem oddupala až domů, kde jsem se mamince snažila vysvětlit, proč se z obchodu vracím s prázdnou.
Moje skvělé argumenty neakceptovala a vrazila mi pohlavek.
Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem za oknem kluka v džínsce, jak spokojeně chřoupe moje sušenky.
Jakkoliv to může znít jako můj vlastní zážitek, tak tohle se mi opravdu ještě nepovedlo XD
