V duchu kouzelna

~All I want for christmas is you~ {Jily}

Oheň v krbu přátelsky praskal, tiše šeptal dívce sedící na pohovce a hladil ji teplou září. Plameny vesele olizovaly polínka a ona zaujatě pozorovala jejich tanec. Knížka, kterou před několika minutami dočetla, spočívala na jejím klíně otevřená na poslední stránce. Byl to válečný román. Lily to nedalo a musela přemýšlet, jestli jednou nebude osud hlavních hrdinů stejný jako ten jejich, jich všech.

Oni měli tak málo času! Kdo ví, kolik ho zbývá nám, dovolila pesimismu obstoupit její mysl. Jejím přátelům, rodině, jednoduše lidem, na kterých jí záleží ze všech nejvíc... Především však musela myslet na chlapce, který ji tak moc miloval a ona to přehlížela neskutečně dlouho. Sice se choval jako strašné pako, ale možná, kdyby mu tehdy dala šanci, nikdy by to nepřerostlo v tolik zoufalých pokusů, jak si získat její zájem.

Teď jí to vše bylo líto. Konečně si přiznala, že on se jí také líbí. A moc. Samozřejmě že byl hezký, mohl by mít holek na každém prstu pět, ale on měl stále oči jen pro ni. Navíc vždy vše myslel dobře, nechtěl jí ubližovat, jenže ona si na něj nějakým záhadným způsobem vypěstovala alergií. A jak to s alergií bývá, může stejně rychle zmizet jako přijít.

Ta kniha jí otevřela oči. James se až neskutečně podobal Thomasovi, manželovi Emily. Oni dva spolu bojovali proti zlu útočícímu na jejich svět a také na to doplatili. Thomas dříve býval také samý žertík a miloval dobrodružství. Byl mužem zamilovaným do jediné dívky, která ho však nenáviděla. Nelíbilo se jí, jak se stále motá kolem ní a hýří jedním sladkým slovem za druhým, ale jednou se to vše zlomilo. Pochopila, proč to vše Thomas dělá.

Byl to krásný a velmi smutný příběh. Ani s jedním z nich to neskončilo dobře, i přesto jim Lily záviděla. Příběh Emily se tak moc podobal tomu jejímu. Jenže Lily byla slepá příliš dlouho. James už to přeci po tolika letech musel vzdát, vůbec by se mu nedivila. Poslední dobou se méně usmíval. A jeho pokusy dát zrzce najevo svou přízeň už nebyly tak intenzivní, vypadal vlastně velmi unaveně. Poraženě.

Lily se tiše rozplakala. Ve společenské místnosti v tuto hodinu již nebyla ani noha. Byla jediná, kdo ještě okupoval pohovku před krbem. Milovala tyhle osamělé večery s knížkou, ale dnes to na ni nějak dolehlo. Promrhala svou šanci. Nikdy se o ni nezajímali jiní kluci, protože se nechtěli plést Jamesovi do cesty, což mu dříve velmi vyčítala. Jen Severus. Severuse měla moc ráda, stále má, jenže teď si jsou na míle vzdálení, přestože denně chodí stejnými chodbami, mívají spolu hodiny a na lektvarech dokonce sedí vedle sebe. Má ho moc moc ráda, ale pouze jako kamaráda. Vždycky byl něco jako její bráška, odmalička, ale ztratila ho.

Každopádně odmítla Potterovo srdce, které jí podával na stříbrném podnose. Pořádně ho za ta léta zvládla podupat. Zřejmě už nenajde nikoho, kdo by ji tolik miloval. Ani by nikoho jiného nechtěla, jak jí to tak postupně docházelo. Očividně je jejím osudem bojovat za správnou věc se svými přáteli, ale na jednu stranu vlastně sama. Bez člověka, co by jí stál po boku tak, jako stojí Sirius Marlene, Remus Dorcas nebo třeba Frank Alici.

Její pláč zesílil. Hlavu si schovala do dlaní. Lokty se opírala o kolena a slzy nechala téct.

V tu chvíli se neslyšně odklopil portrét Buclaté dámy.

„Lily?" ozval se nad ní teplý starostmi zastřený hlas. Neodvážila se zvednout hlavu, naopak ji více skryla mezi prsty. James si před ní dřepl, do zad ho příjemně hřálo teplo od ohně, a opatrně jí ruce z obličeje stáhl. Jednou rukou zvedl knížku z jejího klína zavřel ji a položil na stolek vedle pohovky, pak opět uchopil drobné ruce a palci na nich začal kreslit uklidňující kolečka. Lily měla odvrácenou hlavu. Nechápala jeho zájem. „Co se stalo?" odvážil se po chvíli ticha zeptat.