Rytířský dluh

2.

Ráno si Hollur vzpomněl na Dogon. Její tajemná málo známá řeč ho fascinovala. Jakmile uviděl královnu, zeptal se, jak dlouho by mohli pobýt na jejím hradě. Z odpovědi "Zůstaňte, jak dlouho chcete", byl Hollur šťasten. Spěchal k lékaři. Chtěl vědět, zda by ho znakovému jazyku naučil. "Ale jistě.", řekl lékař ochotně.

Po domluvení schůzky spěchal zpět na hrad. Tam svým lidem oznámil, že se bude učit onu řeč. Oni si mohou projít město. Trochu pochytit zvyky a tradice. Všichni souhlasili. Začíná dlouhý a namáhavý den.

Hollur se teď u lékaře učí porozumět znakové řeči a jeho lidé se vydávají do ulic města. Hollur některým znakům rozumí, ale to ukazování. Po dohodě, že se naučí těmto znakům pouze rozumět, ne je ukazovat, bylo učení trochu jednoduší. Samozřejmě Dogon asistovala.

Hollurovi lidé prochází ulicemi. Známé tržiště jim vykouklo před nosem. Hromady stánků se vším možným a plné všech možných lidí. Od košíkářů přes tkalce až po zahradníky a hrnčíře. Stánky s čerstvým ovocem, s vejci. Všude všeho dost. Tržiště to bylo velké. Na druhém konci zahnuli do úzké uličky. Staré ošoupané domy do uličky moc světla nepropouštěly. Naštěstí malá ulička navazovala na větší. Vidět byla pekárna, kovář, bednář a spousta dalších obytných domů.

Velká ulice vedla na veliké náměstí s překrásnou fontánou ve středu. Měla čtvercovou podstavu s ostrými rohy. Lidé se k ní šli podívat blíže. Uprostřed fontány bylo trochu vyvýšené místo- Byla tam postavená velká nádoba podobající se váze nebo džbánu bez ucha. Na nádobě byl jen jeden vzor, velký otisk dlaně. Nádoba měla, nálevku,výlevku, říkejte si tomu, jak chcete, měla takový ten zobáček, díky kterému se ze džbánu lépe nalévá. No, a z toho se vylévala voda. Vedle vázy rostla velká, neidentifikovatelná rostlina. Po jednom jejím listu stékala voda do nádoby. Toto sousoší bylo dominantou nejen fontány, ale celého náměstí. Hollurovi lidé nikdy neviděli takovéto pojetí sousoší. Od zvláštního sousoší strhl jejich pohled nápis „Hostinec". Za účelem zjistit nějaké informace o království, byla návštěva hostincejasná volba.

Vešli do dveří, které zavrzaly. Šlo o jeden z mála hostinců, kde se nekouřilo. Jenže tolik lidí se do malého, ovšem vyhlášeného hostince nevešlo. Rozdělení na ty, co se vrátí, ty, kteří si projdou okolní přírodu a ty, kteří zůstanou a pak si projdou město, znělo jako dobrý nápad.

V hostinci si parta nováčků moc nehověla. Být středem pozornosti, pokud jím být nechcete, může být dost nepříjemné. Objednali si jen pití. Malý měšec s několika mincemi bylo vše, co s sebou měli. Od stolu vedle se ozvalo: "Nováčci, neví, jak to tady chodí. Třeba to za nás zaplatí." Tichý smích je prozradil. Původní úkol byl zjistit něco o tomto království, nevadí. 

Několik mužů si přisedlo. Snaha přemluvit Hollurovi lidi, aby jim zaplatili útratu, byla zbytečná. "Slyšeli jsme, jaké máte úmysly.", řekl jeden z Hollurových lidí. "Možná bychom vám něco zaplatit mohli. Chtěli bychom vědět víc o tomto království. Dejte pořádné informace, pak se uvidí."

Výborně. Jedna skupina smlouvá o informace. Ale co dělá druhá? Kam vlastně šli?

Skupina, která se rozhodla prozkoumat okolní přírodu, se od hostince vydala přímo přes náměstí. Protlačit se hustým davem se jim povedlo. Uzoučká ulička vybízela k prozkoumání, ale cíl byl jiný a jasný. Příroda, lesy, louky, pole, rybníky. Jejich cesta pokračovala delší ulicí. Zahlédli hodináře, krejčího i truhláře. Po několika prudkých zatáčkách zpoza posledních městských domů vykoukla příroda. Kolem města tekla řeka, když pršelo, tak i divoká byla. Míjeli chudý rybářský domek. Ryb v řece bylo málo, proto byl tak chudý. Přes řeku vedl most a hned vedle byl brod. Těsně před mostem byla vyšlapaná cestička nahoru do skal. "Odtamtud by mohl být pěkný výhled do kraje. Budeme vědět, kam se podívat a třeba nám to řekne mnohem víc, než si myslíme. Směr vzhůru do skal!", zavelel někdo z druhé skupiny. Ačkoli se jim moc nechtělo, všichni se vydali vzhůru.