Rytířský dluh

3.

Ráno Hollur vstal těsně před snídaní. U snídaně znovu potkal královnu. "Děkuji vám za vaši pohostinnost, paní. Velice si toho vážím. Zdržíme se už jen na oběd. Po obědě bychom chtěli, co nejdříve vyrazit." "Dobrá, držet vás tady nemohu. Pošlu posla, ať vědí." "Ať vědí? Kdo ať ví? Asi vám nerozumím paní.", řekl Hollur. "Hrad Hvíla teď nemá majitele, tedy má, chápeme se. Několik lidí tam zůstalo a udržují hrad, aby nechátral.", vysvětlila Hollurovi královna. "To je chytré a asi i výhodné.", uznal Hollur. "Ano, výhodné to je. Je mnohem levnější a snazší pověřit několik lidí, aby se o hrad starali a hospodařili na něm, než aby zchátral a pak se stavěl nový. Byly by to zbytečně vyhozené peníze.", objasnila ještě Hollurovi královna. "Je to opravdu chytré. Proč se to v království, ze kterého pocházím, také nepreferovalo? Proč, když hrad ztratil pána, musel být co nejdříve opuštěn?", přemýšlel Hollur nahlas. Královna se pousmála a řekla:"Tady to dříve také nebylo", potom pyšně dodala:"až za mojí vlády je tomu tak." K tomu už Hollur nic neřekl, protože měl plnou pusu. Jen uznale, s hlavou na stranu, kývl hlavou.

Snídaně dovršila konce. Služebnictvo odneslo talíře, příbory poháry a džbány. Královna vstala od stolu a odešla. Hollur spolu s ostatními vstal hned poté, ale zamířili ke dveřím na druhé straně jídelny. Hollur se z hradu vydal rovnou k lékaři. Ostatní se znovu rozdělili na čtyři skupiny a pomalu začali plnit úkol, který jim Hollur minulýden zadal.

Dopoledne uteklo rychleji, než voda v blízké řece obtekla město. Řeka město obtékala z poloviny a za ní zatím žádné domy nevyrostly. Tím tvořila dočasnou hranici mezi městem a okolím.

Dopoledne tedy uteklo a těsně před obědem Hollur vešel velkou hradní branou do hradu. Cítil, že nestíhá, a proto se rozběhl. Poslední zatáčka, teď už ho čekala jen dlouhá chodba a na jejím konci dveře do jídelny. Hollur asi nebyl při smyslech. Vběhl do dveří, které se následně rozletěly, a pak se zastavil a stál tam celý udýchaný. Všichni zaraženě seděli a dívali se na něj. Někteří při tom měli zaraženě otevřenou pusu. Když Hollur popadal dech, stál předkloněný, ruce na kolenou a díval se do země. Když zvedl hlavu a všiml si, jak se na něj ostatní dívají, narovnal se. Tím se pokusil získat svou důstojnost zpátky. Všichni na něj mlčky koukali a on jen klidně řekl: "Omlouvám se, trochu jsem pospíchal, neboť jsem nestíhal." Trapně se zasmál. Pak dodal: "Přeji všem dobrou chuť.", a šel si sednout, jako by se nic nestalo. Věrně doufal, že z toho nic nebude. Tiše se posadil a služebnictvo mu rychle doneslo polévku. Hollur se pokusil nenápadně pohlédnout na královnu. Z jejího pohledu by mohl poznat, zda to opravdu zpackal, nebo zda mu bude moci odpustit. Královnin pohled byl vážný, úplně bez emocí. Hollur nevěděl, co si má myslet., Nakonec na to přestal myslet a zaměřil se na oběd.

Doobědvali. Královna dala pokyn, ať všichni opustí jídelnu. Hollur musel zůstat. Věděl proč. "Omlouvám se, paní. Ve snaze neztratit vaši důvěru, jsem přestal přemýšlet. Vím, že jsem tam vtrhl jako nevychovanec, ale na chvíli jsem zapomněl úplně na všechno. Doufám, že jsem vás nevystavil nepříjemné, až trapné situaci.", celou dobu se díval do země. Zvedl hlavu, až když královna začala mluvit: "Nevystavil jsi mne žádné z těch situací. Právě naopak. Rozhodl ses sám vystavit takové situaci, a pak ses s tím smířil jako by nic. A to všechno jen proto, abys mě nezklamal. Své rozhodnutí ohledně hradu Hvíla nezměním.", dořekla královna. Během její řeči se Hollur nadechoval, jako by chtěl něco říct, ale královna mu odpověděla dříve, než se stačil zeptat. Pak si to namířila přímo do dveří. Hollur zůstal stát jako přibitý. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, pak se vydal také ke dveřím.

Došel do velké místnosti, kde už na něj ostatní čekali. "Začněte se balit. Chci vyrazit, co nejdříve.", řekl to, jako by se mělo něco stát nebo se už stalo. "Co se děje? Proč odcházíme tak najednou?", zeptalo se Hollura několik lidí. "Nic. Odchod po obědě jsem plánoval už delší dobu. Asi jsem jen použil špatný tón hlasu. Omlouvám se.",odpověděl Hollur a odebral se ke svému pokoji.

Už uběhla asi hodina. Hollur už s několika svými lidmi čekali na zbytek skupiny. Pomalu přicházeli další a další lidé s brašnami. V nich měli sbalené všechny své věci. Již přicházeli poslední členové jejich velké skupiny. S nimi šla i jedna služka. "Královna vám posílá mapu.", řekla a předala pouzdro s mapou. "Děkujeme. Vzkaž to královně. A ještě jednou děkujeme.", řekl Hollur a vzal si pouzdro. Služka se uklonila a odešla. Hollur se rozhlédl a očima rychle spočítal skupinu. Porozhlédl se po lidech, se kterými se radil nebo více bavil. Nepřehlížel ostatní, ale tito lidé byli spíše přátelé, než skupina, která se k nim připojila. "Dobrá, jsme všichni. Odcházíme!", zavelel Hollur k odchodu. Máchl rukou a vyrazili ... 

Zastavili se až v uličce, kde se před pár dny rozhodli, že Hollur přijme královninu nabídku. Hollur vzal pouzdro a vyndal z něj mapu. "A teď, babo raď!", řekl Hollur a rychle se rozhlédl. Další trapas, to už by bylo na tenhle den moc. Všichni stáli kolem mapy, ale moudří z toho nebyli. Dogon se protlačila dopředu. "Dogon, vyznáš se v mapě?", zeptal se Hollur, neboť to byla jejich poslední naděje. Dogon pokývala hlavou na souhlas. Hollur na to zareagoval tak, že rychle roztáhl mapu a koukal na Dogon. Vlastně na ni koukali všichni. Dogon ukázala prstem na mapu. /Tak, tady teď jsme./ Hollur hned překládal. "Tady jsme. Dobře." Dogon se chvilku dívala a pak znovu ukázala prstem, tentokrát na úplně jiné místo. /A sem se potřebujeme dostat. To je hrad Hvíla./ Hollur přeložil. "Tam se potřebujeme dostat, na hrad Hvíla." Dogon od místa, kde stáli, jela prstem po mapě. Byla to cesta na hrad. "Znáš to tady Dogon? Povedeš nás?", zeptal se Hollur Dogon. Ta na to nic neřekla, jen kývla hlavou. Hollur sbalil mapu, dal ji do pouzdra a pouzdro vzal k sobě. "Vyrážíme! Dogon veď nás." Dogon se otočila a protlačila skupinou. Vyrazila ven z města. Kousek za ní šel Hollur a za ním zbytek skupiny.

Dogon město znala dobře. Věděla, kterou uličkou se dát, aby vyšli na správné cestě. Hollur šel kousek za Dogon a rozhlížel se po okolních domech. Sem tam se podíval na Dogon, která šla jistým krokem. Podíval se i teď. Něčeho si všimnul. Dogon měla přes rameno pověšenou koženou brašnu. Hollur trochu zrychlil. Když šel vedle Dogon rozhodl se na brašnu zeptat. "Dogon, co máš v té brašně?" Odpověď Dogon ho zarazila. /To tě nemusí zajímat. Mé věci jsou mé věci./ Hollur už se dál neptal a znovu zpomalil.

Domy přestávali být honosně zdobené. Na konci ulice se objevovali stromy. Čím více se přibližovali, tím více přišly Hollurovi známé. Vyježděná cesta, alej ze vzrostlýchdubů... Už míjeli poslední dům. Za městem se rozléhala nádherná krajina. Po levé ruce měl Hollur rozlehlou louku a po pravé ruce les. "Něco mi to tu připomíná, jako už bych tudy někdy šel.", řekl Hollur, ale nemohl si vzpomenout. "To by mělo. Vždyť támhle na tom plácku jsme našli ležet Dogon.", připomněl mu rychle člen skupiny. Hollur se zamyslel. "Pravdu máš.", řekl Hollur, když ono místo míjeli. "Dogon!", zavolal Hollur na Dogon. Ta se zastavila a otočila. "Je to ta cesta, u které jsme tě našli ležet?", Dogon jen souhlasila. Jakmile ji došli, otočila se a pokračovala v cestě. Všichni ji následovali.

Pomalu se blížil večer. Všichni se seskupili. Hollur vzal mapu. "Dogon blíží se noc, není tu někde místo, kde by se dalo přespat?", zeptal se Hollur Dogon. Dogon více rozdělala mapu. Chvíli se dívala a pak ukázala prstem. Její prst dopadl na mapu do místa, kde byl naznačen hrad. Hollur se rozhlédl. Brzy uviděl ten hrad a byl docela blízko. "Dobrá, támhle přespíme. Snad." Slovo snad řekl Hollur tiše, aby nebyla slyšet nejistota. Vydali se tedy k hradu.

Do hradu je naštěstí pustili, dali jim najíst a ubytovali je. Bylo už pozdě večer a Hollur nemohl spát. Šel se ještě projít. Procházel se po hradbách a přemýšlel. Najednou zaslechl smích dvou strážných. Podíval se dolů a pozorně poslouchal. "Haha! Vidíš to! Je němá! Otevírá pusu, jak ryba na suchu! Haha!" Hollurovi se výsměch nelíbil. Už, už chtěl zakročit, ale uslyšel ženský hlas: "Tak dost! Vy nevíte, s kým si zahráváte. Co je vtipného na tom, že se někdo nemůže bránit?! Jestli mě prozradíte a dozví se to můj pán, budete synové smrti! A věřte, že můj pán má oči a uši všude." Oba strážní zkoprněli. Stáli tam, jak dva kůly zapíchnuté do země. Hollur to celé sledoval. Rozhlížel se, čí by mohl být ten ženský hlas, ale nikoho, kromě těch tří neviděl. Čekal, až se neznámá otočí, protože k němu stála zády. To koho uviděl, mu vyrazilo dech. Byla to Dogon. "Počkat, ale vždyť Dogon je němá, nebo ne?! A o jakém pánu to mluví? To bude muset vysvětlit. Ale až zítra a přede všemi!", říkal si Hollur nahlas, když se vracel do pokoje. V hlavě mu to pořád šrotovalo. Naštěstí byl hodně unavený a tak brzy usnul.