Kletba Deváté (POZASTAVENO)

Kapitola čtvrtá

I.

Už poněkolikáté se potvrdilo, že charakteristika paní Jonesové, jak ji uvedla slečna Rogersová, "milá a přátelská žena, ovšem občas neví, kdy nemluvit", byla zcela na místě. Hnedka, jakmile vstoupila do místnosti, ze sebe začala chrlit spoustu slov, jež inspektor Smith i Barrett rádi přeslechli. Pan Jones - na první pohled pohodový, ale nemluvný starší muž - se ve své výmluvnosti nemohl své ženě rovnat ani z části.
„No prosím, pane inspektore, to je taková tragédie!" lkala paní Jonesová. Najednou si všimla dalšího přítomného. „Á, pane Barrette! Jaké to štěstí, že malá Emily tu dnes nebyla! Chudinka by to nevzala dobře, ona je takové roztomilé milé dítě!"
Barrett přitakal; ano, jaké to štěstí, že povinnost vůči matce Emily toho dne ze sídla Rogersových odvolala. Než mohla paní Jonesová spustit ódy na téma Hilary Petersonová, zasáhl inspektor: „Drahá paní Jonesová, smím vám položit pár otázek?”
„Jistě, samozřejmě, pane inspektor, samozřejmě! Jen udělejte vše pro to, aby byl ten zloduch dopaden!”
Smith si pochválil její přístup a obrátil se na jejího manžela. „Drahý pane Jonesi, nejdřív mi prosím povězte svůj názor na rodinu Rogersových.”
Kuchař bez námitek poslechl; odpovídal stručně a věcně. Pan Rogers byl samozřejmě podivín, a jistě mohl někoho lehce naštvat, ovšem nebyl to špatný chlap, to ne. Že by ho ale někdo chtěl zabít? Nemyslitelné! Chudáka starého pána bohužel děsně vzala ta tragédie. Sebevražda, ta by prý možná byla, ale vražda? Jak neobvyklé! Co se týkalo nebožky paní Rogersové, správná paní to byla, ze staré školy. Striktní a věrná pravidlům, taková byla, a ke služebnictvu vždy spravedlivá, a stejně tak ke svým dětem. Co se týkalo chudáka mladého pána Philipa Rogerse, slušný kluk s dobrým předpokladem pro to, aby se stal právníkem nebo obchodníkem. Mladší bratry pan Jones příliš neznal; často pobývali mimo domov na škole. Slečna Sarah je prý také slušné děvče, matka u ní dbala na výchovu. Velmi mu bylo děvčete líto, že se připletla k takové hrůze. A pan Rogers, synovec zesnulého? Ne, nikdy ho neviděl, a starý pán o něm nemluvil.
Inspektor Smith mu poděkoval a položil tutéž otázku jeho ženě. Paní Jonesová mluvila mnohem déle, ovšem doslova jenom zopakovala to, co už oba vyšetřovatelé věděli. I jí inspektor poděkoval a Barrett položil další otázku:
„Mohli byste nám říct, co jste dělali včera večer a dnes ráno?” Paní Jonesovou ani nenapadlo pustit ke slovu svého muže a spustila:
„Inu, včera… Dělali jsme večeři, ano. Slečna Sarah odešla ke slečně Amalii Clarkeové a tomu jejímu galantnímu milému bratrovi. Jestli chcete něco vědět, pánové, myslím, že pro slečnu Sáru by byl skvělou partií. No, to vás ale asi nezajímá… Takže, slečna Sarah odešla a po obědě odcházela domů i Emily. Pane Barrett, s paní Petersonovou mě musíte někdy seznámit. Slyšela jsem o ní, že je slavná! Kde jsem to skončila? Jo, když tedy slečna Sarah nebyla doma, mohla jsem se zcela věnovat přípravě večeře. Starého pána jsem pak už neviděla. Víte, neměl rád, když jsme ho rušili. Večeři mu nesl manžel, viďte, pane Jonesi?” - Barrett se usmál; bylo poznat, že paní Jonesová patří ještě mezi tu staroškolskou generaci, která vykala i vlastnímu partnerovi. - „Poslal ho ale pryč, že jíst nechce. Někdy kolem osmé jsem chtěla odnést pánovi jeho kávu, ale bylo zamčeno a pán neodpovídal. Nechala jsem tedy hrnek přede dveřmi - ach můj Bože, ten hrnek, když jsme ráno se slečnou Sárou objevily tělo - byl v té pracovně!” zhrozila se. To uvědomění jako by snad bylo jediné, co dokázalo zarazit její upovídanost.
Smith a Barrett si vyměnili pohledy plné zmatení. „Co tím myslíte, paní Jonesová? Považoval bych za samozřejmé, kdyby si kávu pan Rogers později vzal z chodby a odnesl ho do pokoje.”
„Ale...” Paní Jonesová na něho pohlédla, jako by se praštil do hlavy. „Vždyť v té kávě byl - byl ten jed, ne?”
„Děkuji vám za váš čas, paní Jonesová,” přerušil ji Smith. Nepovažoval za důležité se před služebnou zmínit o tom, že onen jed nebyl žádný arzenik nebo něco podobného, ale pouhé a prosté prášky na spaní. „Povězte mi ještě, prosím, slyšela jste večer či v noci něco?”
„Myslíte, jestli jsem slyšela vraha? Ne, to ne, je mi velice líto, ach, kdybych tak nebyla tak nahluchlá! V noci jsem neslyšela ani ránu, to ne. A večer taky ne, jen jsem sem tam zaslechla, jak slečna Sarah hraje na piano. Stejně je to ale divné, nezdá se vám? Ta otrava - a ještě probodnutí! A vše v tomto domě - no co nás ještě nepotká, to bych ráda věděla.”
„Hrála slečna Rogersová celý večer?” zeptal se Barrett.
„No to já nevím, chvílemi jsem byla tak zabraná do práce, že bych neslyšela, kdyby venku padaly stromy. A ani taková pilná mladá dáma přece nemůže hrát v kuse několik hodin, přece si musí na chvíli vždy odpočinout?”
Hilary se o tomto faktu asi nikdo nezmínil, pomyslel si se známkou sentimentality pan Barrett. „Děkujeme. Pane Jonesi, co jste dělal vy?”
„Jak řekla paní Jonesová, chystali jsme večeři. Kolem čtvrté jsem odešel z kuchyně, abych chlapce poslal do obchodu pro nějaké koření, které došlo. Vrátil jsem skoro okamžitě. Pánovi jsem nesl večeři ještě předtím, než jsme ji přichystali pro slečnu, tedy kolem sedmé. Když jsem zaklepal, poslal mě pryč, že jíst nechce. Víte, pánové, takové své nálady měl často a nebylo radno mu odporovat. Po jídle jsme uklízeli. Sem tam jsem také zaslechl slečny hraní, ale víte, moc jsem mu nevěnoval pozornost. Žena odnesla pánovi kávu a poté, když byla kuchyně uklizená, jsme šli spát. Také jsem nic nezaslechl, bohužel.”
Pan Smith položil další otázku; tentokrát ohledně závěti. Paní Jonesová jim nemohla nijak poradit, ale její manžel se ukázal o něco užitečnější.
„Pánovu závěť jsem asi před sedmi lety podepisoval jako svědek; se mnou ještě starý zahradník, který zemřel asi před pěti lety. O podrobnosti jsem se samozřejmě příliš nezajímal, ale myslím, že většina peněz byla rozdělena mezi syny, s malým přídělkem pro paní Rogersovou a slečnu Sáru - v podstatě závěť, kterou byste očekávali. Nemyslím si, že pán stihl sepsat po té tragédii novou závěť; právníka si nepozval ani žádného nenavštívil. Takto bude pozůstalost pravděpodobně rozdělena mezi mladého pana Rogerse, víte, pánova synovce, a slečnu Sáru, ale já nevím, jak ty právničiny chodí.”
Vyšetřovatelé jim vyjádřili svůj dík a propustili je. Paní Jonesová opět breptala, třebaže bylo jasné, že ji nikdo neposlouchal.

II.

„Nějaké postřehy, Barrette?” zeptal se Smith a pozorně si prohlížel své poznámky, které naškrábal. „Třeba ta káva - Jonesová říká, že ji přinesla, ale nenašly se na ní žádné otisky. Ještě nebyl čas prozkoumat vzorky, ale pokud doktor tvrdí, že to byly prášky na spaní... Tohle nedává smysl.”
„Neměli bychom zatím dělat unáhlené závěry. Smysl to dávat musí, jinak by se to nestalo, nemyslíte? Každopádně bychom měli navštívit právníka - a promluvit si s panem Rogersem a Clarkeovými,” navrhl Barrett. Smith nepřekvapivě neměl námitek a nechal si zmíněné - včetně slečny Amalie Clarkeové, která už stihla dorazit - zavolat.